Úhel pohledu...

..."Babííí...to sem ale kášná!"...."A už ses viděla v zrcadle?"..."Jo!!"...odpovídá mi s nadšením vnučka.

... o 150 km dále: "Jéé, mamí, ta Olí je ale krásná, viď?"..svěřila se moje další vnučka své mamince. 

P.S. Jak je vidět, my dospělí tomu vůbec nerozumíme :-D

V pohodě...

...si takhle jedete autem a řidič před vámi vyhodí z okénka nedopalek cigarety nebo něco jiného. Možná, že VÁS to nerozhodí, ale mě teda jo. Pokaždé si brblám, proč to vyhazuje, když zrovna jedu za ním. Také občas něco vyhodím, ale pokaždé je to maximálně ohryzek z jablka, a to ještě s myšlenkou že si na něm pochutnají nějací živočichové. Navíc se nejdřív přesvědčím, že za mnou nikdo nejede, kdybych náhodou špatně hodila. 

Ale prosím vás....ODPLIVNOUT si z okýnka za jízdy, to už je fakt velký kalibr i pro silnější nátury, než jsem já. A když se vám ta nechutná věc rozprskne na předním skle, zhluboka si ulevíte To je debil! A když pak navíc zjistíte, že vám došla voda v ostřikovači a civíte na tu nechutnou věc na okně celou cestu, řvali byste ještě peprněji! Dle množství usuzuji, že dáma to nebyla...takže...

PÁNOVÉ, PROSÍM...NEPLIVEJTE ZA JÍZDY Z TĚCH OKEN!!!

zdroj:crachat,jpg

Neber úplatky...

neber úplatky...nebo se z toho zblázníš. Známá hláška z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje.

V mém případě by se dalo napsat: Nedávej úplatky, nedávej....nebo si utrhneš ostudu.

Začalo to už před nějakou dobou, kdy jsem řešila opravu části mého zubního aparátu a nakonec skončila osobně v zubní laboratoři. Předcházel tomu nejdříve nepříjemný telefonický hovor s laborantem a poté, po vysvětlení a neskutečném sebezapření mého já, návštěva přímo u něj v laboratoři. Jela jsem tam připravena na boj, protože jde přece o moje zuby, že jo.

Celou cestu jsem si přehrávala situaci, která by mohla nastat a v hlavě formulovala slovní protiúder. Kdyby tohle nezabralo, měla jsem připravenou i druhou variantu,  hru na city.

K mému překvapení na mě čekal příjemný a ohleduplný chlápek, který se mnou všechno začal v klidu probírat. 

Pravděpodobně, když se mnou řešil reklamaci po telefonu, neměl asi svůj den a vstával levou napřed a to pak ten rozhovor nemohl vyznít líp...jinak si to neumím vysvětlit.

Překvapil mě totiž svým milým chováním, ohleduplností a přístupem. Při odchodu jsem mu moc děkovala a vyřkla větu, kterou já moc říkat neumím: "Máte u mě kafíčko."...culila jsem se jak andílek. Tvářil se neutrálně, takže jsem v domnění, že uznává zdravější životní styl, pokračovala: "Kvalitní čaj?"...zase neutrální pohled ..."Víno?"...zkusila jsem další pokus... "Bílé." odpověděl s roztomilým úsměvem.

Věřte mi, nejsem typ, který umí v pravou chvíli někomu něco podstrčit, ale při další návštěvě jsem se překonala. Z domácích zásob jsem vybrala to správné víno a v dárkovém balení přinesla na místo činu. A když nad tím tak přemýšlím, nebrala bych to jako úplatek, spíše jako poděkování za jeho vstřícný přístup k mému problému. Spokojení jsme byli oba.

Včera jsem absolvovala další návštěvu a při povídání se mě najednou laborant zeptal: " Můžu se zeptat? To víno, co jste mi minule přivezla...já nevím, ale když jsme to doma s přítelkyní otevřeli...to byla nějaká šťáva, ne?"

???

V tu chvíli mě polilo horko...

"Ty vole, bezinková šťáva od ségry!!!"...vyjelo ze mě.

O vánočních svátcích mi synovec přivezl od sestry domácí bezinkový sirup, a protože se mi zrovna nevešel do lednice, postavila jsem ho jen tak na linku. A pak, jak už to chodí, zrovna uklízíte po vaření a najednou držíte v ruce lahev od vína, aniž byste jí nějak zkoumali. A kam jí odklidíte? No přece mezi ostatní vína. A když potřebujete dát víno jako prezent, sáhnete do domácích zásob a ještě vás těší, že jste ušetřili. TRAPAS roku je v tu ránu na světě. Určitě si umíte představit, jaká muka jsem prožívala. Naštěstí jsme se tomu oba zasmáli a já mám další rodinnou historku ve stylu to nevymyslíš.

P.S.  Když jsem to všechno po telefonu tlumočila sestře, smála se, až se za břicho popadala. Pak mi povyprávěla, jak za ní přišel syn a s vážnou tváří jí opatrně oťukával, jestli ví, že její manžel má ve sklepě DOST VELKÉ zásoby vína a jestli si tam náhodou nechodí tajně přihnout. Nevěděla, co si o tom má myslet, a tak šla zjistit víc. Objevila zásobu domácího bezinkového sirupu, který můj švagr sám z vlastní iniciativy vyrobil a úhledně seřadil v lahvích od vína do regálu...pro celou rodinu.

Ponaučení:

Nedávej úplatek, nedávej úplatek

ani na to nemysli!

...sic zažiješ úpadek

ve své vlastní mysli.

Zdroj: cestovani.tiscali.cz

Zero waste...

...pytlíky...na svačinu do školy, do práce i na výlet.

"Vytunila" jsem střih a konečně si natrénovala správné šití rohů....není to tak snadné, jak se zdá. Podšívka s vrchní látkou je sešitá napevno, aby se zbytečně nevyhrnovala, takže jsem musela schovat vnitřní švy prošitím z lícové strany. Tím pádem jsou všechny švy skryté a nikde neruší design.

A nebojte, svačina se do nich vejde velká.

Dobří holubi...

...(pianistky) se vracejí...

Kdo se mnou prožil základku...ví. Od 5 do 15 let jsem hrála na klavír, celých 10 let. Když mě nutili k hodinám cvičení, já zrovna potřebovala lítat venku. 10 let s učitelkou, která mě posílala do obchodu kupovat suchary, aby si udržela štíhlou postavu (dnes anorexie), která mi na prsty malovala prstoklad ( jako vážně! fixou přímo na nehty), a která mi nikdy neumožnila hrát "modernu", i když jsem zoufale toužila něco takového hrát. Říkali, že prý mi to jde, tak se rozhodlo, že budu výbornou klavíristkou. Nestačilo být normální a průměrnou, chtěli výbornou.

Jenže to byste mě museli znát. Co nejde z mé hlavy, stává se pro mě přítěží. Prvních 5 let dobrý. Pak už to drhlo. Měla jsem si zaznamenávat počty odehraných cvičebních hodin a rodiče měli údaj podepsat. První, čemu jsem věnovala několik hodin, byl v závěru skoro dokonalý podpis mamky, což vedlo ke spokojenosti učitelky. Měla jsem podepsaných tolik hodin, že jí to naprosto uchvátilo. Bohužel, můj výkon tomu neodpovídal. Mamka mě do hraní nikdy nenutila, ale táta muzikant se spřáhl s učitelkou, a skrz mě naplňovali své neuskutečnitelné touhy.  Přesto trvalo celých 10 let, než pochopili, že ze mě asi výborná klavíristka nebude.

Mám úplně normální hudební sluch a mou devizí je pouze to, že se noty nezapomínají a když chci něco hrát a mám noty, naučím se to.

Ke všemu si musím vyšlapat svou vlastní cestu.......že by nastal čas???

Takže moji milí známí i neznámí...kdyby se vám někde doma válely nějaké noty, třeba i ta moderna...sem s nimi. Přání z dětství se mají plnit.
Předem díky.

P.S. Jednou jsem přiběhla na hodinu klavíru na poslední chvíli a zjistila, že pod kabátem nemám sukni...jenom punčocháče a halenku. Styděla jsem se a celou vyučovací hodinu jsem seděla u klavíru v kabátě.
Od té doby, kdykoli odcházím z domova, kontroluju se v zrcadle.....dodnes. :D

A že prý je ještě malá...

...ta moje vnučka. Je jí 7 a chodí do první třídy. Né, že by do ní nechtěla chodit už v 6 letech, ale je přesně na hraně s narozením (září), kdy už si musela na školní docházku rok počkat.

Včera se na dveřích pokojíku objevil vzkaz, který bych čekala přece jenom o pár let později.

Bláhově jsem si myslela, že pro mě zákaz neplatí, když nejsem přímý rodič, ale vysvětlila mi, že ta třetí postavička, jsem já. S maminkou jsme myslely, že to jsou nepovedené vykřičníky vzhůru nohama.

"A proč nemůžeme do pokojíku?" ptám se. "Protože tam máme párky!" popletla to...."Tak já bych si taky dala párky." ....."Babi! My nemáme párky, my máme párty!"...opravuje rychle své tvrzení, ale to už se obě odbouráváme smíchy...

Nakonec jsem byla na párty vpuštěna a mohla si trsnout s mladší ségrou při zpěvu blikajícího medvídka...Jingle Bells jingle bells...

Pytlíky...

...na svačiny pro děti. Má spolusedící v kanceláři měla kulaté narozeniny a já samozřejmě nechala vše na poslední chvíli..to jsem prostě celá já. Večer před narozeninami jsem honem honem přemýšlela, co jsem to pro ní měla vlastně vymyšlené. A protože mě už dlouho přemlouvala, abych jí ušila "něco" v čem by mohly její děti nosit svačinu do školy, napadly mě rolovací pytlíky.
To přece není tak těžké, to mám ušité za chvilku, říkala jsem si a dala se do šití.
Kdo šije ví, že to zase taková chvilka není a když začnete jako já v 10 hodin večer, máte co dělat, aby vám zbylo aspoň pár hodin na spánek před ranním vstáváním do práce. No co...v mládí jsem flámovala, teď holt šiju po nocích. A výsledek?

 Vnitřek je samozřejmě omyvatelný, protože si ještě čerstvě pamatuju, jaké pohromy se mým dětem se svačinami stávaly....abych to upřesnila...hlavně jednomu mýmu dítěti....ono ví...