Úhel pohledu...

..."Babííí...to sem ale kášná!"...."A už ses viděla v zrcadle?"..."Jo!!"...odpovídá mi s nadšením vnučka.

... o 150 km dále: "Jéé, mamí, ta Olí je ale krásná, viď?"..svěřila se moje další vnučka své mamince. 

P.S. Jak je vidět, my dospělí tomu vůbec nerozumíme :-D

A že prý je ještě malá...

...ta moje vnučka. Je jí 7 a chodí do první třídy. Né, že by do ní nechtěla chodit už v 6 letech, ale je přesně na hraně s narozením (září), kdy už si musela na školní docházku rok počkat.

Včera se na dveřích pokojíku objevil vzkaz, který bych čekala přece jenom o pár let později.

Bláhově jsem si myslela, že pro mě zákaz neplatí, když nejsem přímý rodič, ale vysvětlila mi, že ta třetí postavička, jsem já. S maminkou jsme myslely, že to jsou nepovedené vykřičníky vzhůru nohama.

"A proč nemůžeme do pokojíku?" ptám se. "Protože tam máme párky!" popletla to...."Tak já bych si taky dala párky." ....."Babi! My nemáme párky, my máme párty!"...opravuje rychle své tvrzení, ale to už se obě odbouráváme smíchy...

Nakonec jsem byla na párty vpuštěna a mohla si trsnout s mladší ségrou při zpěvu blikajícího medvídka...Jingle Bells jingle bells...

Vnučka...

... 6 let

"Babičko, neboj, nejsi stará i když jsi tady uschlá."..hladíc mi vrásky u očí...

"Babíí, koukej...upad mi slin!"...když plivla z výšky dolů.

"Musíš hezky vonět, aby tě milovali všichni kluci." ...říká, když mě ovívá levandulovou větvičkou...

"Babi, a jsou ty jahody lezepkové?"..."myslíš bezlepkové?"...no, jestli tam nemáš lepek!"....nemám, kde bych ho vzala?"...zlobím jí.

"Babi a proč mě píchla ta včela!"..."protože jsi na ní šlápla."..."Já už nikdy nepůjdu na trávu, budu doma a budu tam navždy!"

"Babi, kolik ti je?"..."padesát dva"...odpovídám..."týýjo, dobrý!"..."vidíš, já ti to říkala, není stará!"...sděluje své kamarádce.

A je to tady...

...dnes v noci přišla na svět moje 4. vnučka. Jmenuje se Olívie Rebeka, váží 3340g a měří 51cm.

Datum narození je 26.2.2016...to jsem zvědavá, co jí tři 2 a dvě 6 do vínku nadělí...

Prázdniny...

skončily....myslím tím jarní. Ne, že bych to nějak prožívala, své děti mám už dospělé, ale zrovna v tomhle týdnu přijely s dcerou moje vnučky.
V baráku se sešly 3 holky ve věku 4 a půl roku, 2 roky a 6 měsíců. Všechno dohromady se plazilo, běhalo a skákalo v mém skromném malém pokoji, křičelo, brečelo, fňukalo a jásalo. Ty dvě starší si rychle poradily s malým prostorem a vzaly útokem mou postel, která se rázem stala bezvadnou trampolínou. Kdykoli přestal hlahol a bylo víc jak 5 min ticho,  pojala jsem podezření, co že se to děje.....A taky že dělo!....holky oždibovaly kytky na okně, schovávaly se pod peřinou a měly obrovskou radost, protože je u toho ze dvora pozoroval náš pes Barney.

V mžiku byly naše "princezničky"  jako racochejlové...účes alá nedbalá elegance :-D

Ovšem dostat  je obě do záběru fotoaparátu se mi dlouho nedařilo...

Nakonec jsem jeden úspěšný pokus přece jenom měla...

Vzácná chvilka klidu...nevýchovné, ale účinné...honem vařit kafíčko...

Když pominu šarvátky, brek a nejčastější větu: " To je moje!", tak to byla vlastně pohoda.
Nejmenší Andulka se z miminka stala batoletem, protože přišla na to, jak se posunovat, jak klečet na všech čtyřech a nakonec se sama i posadila.

Zprvu to byl jenom takový pololeh, následoval polosed a nakonec opravdový sed. 

V jednu chvíli se hrdě otočila na ségru a sestřenku, a jakoby říkala: to koukáte, co? Sedím a koukám na pohádku jako vy!

Vlastně to byl moc pěkný týden.

:-)

Role babičky...

je dána časem....bohužel ho není tolik, když ještě pracuji a potřebuji udělat i spoustu dalších věcí. Ale i chvilky se cení, ne?
A protože já sama pořád něco tvořím, ale třeba k šicímu stroji ještě Káju pustit nemůžu, vynahrazujeme si to spolu občas jiným tvořením.

Dostala jsem od kolegyňky magnetickou tabulku po dětech, asi už ani ne úplnou, ale i tak nám posloužila. Víc kostiček už jsme neměly.

Vzpomínám si, že jsem takovou taky kdysi měla.

Vysvětlivky: kytičky (pod stromečkem),  míč (mezi panáčkama dole), zmrzlinka (vpravo dole), 

sluníčko (vpravo nahoře), měsíc (nad stromečkem)

Druhý obrázek je sice rozmazaný, ale Karolínku zrovna napadlo hýbat mi s tabulkou při focení a opravdu jí to bavilo. Smála se tak upřímně, že jsem se odbourala smíchem i já.

Radši jsem ani fotku nezvětšila.

:-D