Úhel pohledu...

..."Babííí...to sem ale kášná!"...."A už ses viděla v zrcadle?"..."Jo!!"...odpovídá mi s nadšením vnučka.

... o 150 km dále: "Jéé, mamí, ta Olí je ale krásná, viď?"..svěřila se moje další vnučka své mamince. 

P.S. Jak je vidět, my dospělí tomu vůbec nerozumíme :-D

V pohodě...

...si takhle jedete autem a řidič před vámi vyhodí z okénka nedopalek cigarety nebo něco jiného. Možná, že VÁS to nerozhodí, ale mě teda jo. Pokaždé si brblám, proč to vyhazuje, když zrovna jedu za ním. Také občas něco vyhodím, ale pokaždé je to maximálně ohryzek z jablka, a to ještě s myšlenkou že si na něm pochutnají nějací živočichové. Navíc se nejdřív přesvědčím, že za mnou nikdo nejede, kdybych náhodou špatně hodila. 

Ale prosím vás....ODPLIVNOUT si z okýnka za jízdy, to už je fakt velký kalibr i pro silnější nátury, než jsem já. A když se vám ta nechutná věc rozprskne na předním skle, zhluboka si ulevíte To je debil! A když pak navíc zjistíte, že vám došla voda v ostřikovači a civíte na tu nechutnou věc na okně celou cestu, řvali byste ještě peprněji! Dle množství usuzuji, že dáma to nebyla...takže...

PÁNOVÉ, PROSÍM...NEPLIVEJTE ZA JÍZDY Z TĚCH OKEN!!!

zdroj:crachat,jpg

Neber úplatky...

neber úplatky...nebo se z toho zblázníš. Známá hláška z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje.

V mém případě by se dalo napsat: Nedávej úplatky, nedávej....nebo si utrhneš ostudu.

Začalo to už před nějakou dobou, kdy jsem řešila opravu části mého zubního aparátu a nakonec skončila osobně v zubní laboratoři. Předcházel tomu nejdříve nepříjemný telefonický hovor s laborantem a poté, po vysvětlení a neskutečném sebezapření mého já, návštěva přímo u něj v laboratoři. Jela jsem tam připravena na boj, protože jde přece o moje zuby, že jo.

Celou cestu jsem si přehrávala situaci, která by mohla nastat a v hlavě formulovala slovní protiúder. Kdyby tohle nezabralo, měla jsem připravenou i druhou variantu,  hru na city.

K mému překvapení na mě čekal příjemný a ohleduplný chlápek, který se mnou všechno začal v klidu probírat. 

Pravděpodobně, když se mnou řešil reklamaci po telefonu, neměl asi svůj den a vstával levou napřed a to pak ten rozhovor nemohl vyznít líp...jinak si to neumím vysvětlit.

Překvapil mě totiž svým milým chováním, ohleduplností a přístupem. Při odchodu jsem mu moc děkovala a vyřkla větu, kterou já moc říkat neumím: "Máte u mě kafíčko."...culila jsem se jak andílek. Tvářil se neutrálně, takže jsem v domnění, že uznává zdravější životní styl, pokračovala: "Kvalitní čaj?"...zase neutrální pohled ..."Víno?"...zkusila jsem další pokus... "Bílé." odpověděl s roztomilým úsměvem.

Věřte mi, nejsem typ, který umí v pravou chvíli někomu něco podstrčit, ale při další návštěvě jsem se překonala. Z domácích zásob jsem vybrala to správné víno a v dárkovém balení přinesla na místo činu. A když nad tím tak přemýšlím, nebrala bych to jako úplatek, spíše jako poděkování za jeho vstřícný přístup k mému problému. Spokojení jsme byli oba.

Včera jsem absolvovala další návštěvu a při povídání se mě najednou laborant zeptal: " Můžu se zeptat? To víno, co jste mi minule přivezla...já nevím, ale když jsme to doma s přítelkyní otevřeli...to byla nějaká šťáva, ne?"

???

V tu chvíli mě polilo horko...

"Ty vole, bezinková šťáva od ségry!!!"...vyjelo ze mě.

O vánočních svátcích mi synovec přivezl od sestry domácí bezinkový sirup, a protože se mi zrovna nevešel do lednice, postavila jsem ho jen tak na linku. A pak, jak už to chodí, zrovna uklízíte po vaření a najednou držíte v ruce lahev od vína, aniž byste jí nějak zkoumali. A kam jí odklidíte? No přece mezi ostatní vína. A když potřebujete dát víno jako prezent, sáhnete do domácích zásob a ještě vás těší, že jste ušetřili. TRAPAS roku je v tu ránu na světě. Určitě si umíte představit, jaká muka jsem prožívala. Naštěstí jsme se tomu oba zasmáli a já mám další rodinnou historku ve stylu to nevymyslíš.

P.S.  Když jsem to všechno po telefonu tlumočila sestře, smála se, až se za břicho popadala. Pak mi povyprávěla, jak za ní přišel syn a s vážnou tváří jí opatrně oťukával, jestli ví, že její manžel má ve sklepě DOST VELKÉ zásoby vína a jestli si tam náhodou nechodí tajně přihnout. Nevěděla, co si o tom má myslet, a tak šla zjistit víc. Objevila zásobu domácího bezinkového sirupu, který můj švagr sám z vlastní iniciativy vyrobil a úhledně seřadil v lahvích od vína do regálu...pro celou rodinu.

Ponaučení:

Nedávej úplatek, nedávej úplatek

ani na to nemysli!

...sic zažiješ úpadek

ve své vlastní mysli.

Zdroj: cestovani.tiscali.cz

Dobří holubi...

...(pianistky) se vracejí...

Kdo se mnou prožil základku...ví. Od 5 do 15 let jsem hrála na klavír, celých 10 let. Když mě nutili k hodinám cvičení, já zrovna potřebovala lítat venku. 10 let s učitelkou, která mě posílala do obchodu kupovat suchary, aby si udržela štíhlou postavu (dnes anorexie), která mi na prsty malovala prstoklad ( jako vážně! fixou přímo na nehty), a která mi nikdy neumožnila hrát "modernu", i když jsem zoufale toužila něco takového hrát. Říkali, že prý mi to jde, tak se rozhodlo, že budu výbornou klavíristkou. Nestačilo být normální a průměrnou, chtěli výbornou.

Jenže to byste mě museli znát. Co nejde z mé hlavy, stává se pro mě přítěží. Prvních 5 let dobrý. Pak už to drhlo. Měla jsem si zaznamenávat počty odehraných cvičebních hodin a rodiče měli údaj podepsat. První, čemu jsem věnovala několik hodin, byl v závěru skoro dokonalý podpis mamky, což vedlo ke spokojenosti učitelky. Měla jsem podepsaných tolik hodin, že jí to naprosto uchvátilo. Bohužel, můj výkon tomu neodpovídal. Mamka mě do hraní nikdy nenutila, ale táta muzikant se spřáhl s učitelkou, a skrz mě naplňovali své neuskutečnitelné touhy.  Přesto trvalo celých 10 let, než pochopili, že ze mě asi výborná klavíristka nebude.

Mám úplně normální hudební sluch a mou devizí je pouze to, že se noty nezapomínají a když chci něco hrát a mám noty, naučím se to.

Ke všemu si musím vyšlapat svou vlastní cestu.......že by nastal čas???

Takže moji milí známí i neznámí...kdyby se vám někde doma válely nějaké noty, třeba i ta moderna...sem s nimi. Přání z dětství se mají plnit.
Předem díky.

P.S. Jednou jsem přiběhla na hodinu klavíru na poslední chvíli a zjistila, že pod kabátem nemám sukni...jenom punčocháče a halenku. Styděla jsem se a celou vyučovací hodinu jsem seděla u klavíru v kabátě.
Od té doby, kdykoli odcházím z domova, kontroluju se v zrcadle.....dodnes. :D

A že prý je ještě malá...

...ta moje vnučka. Je jí 7 a chodí do první třídy. Né, že by do ní nechtěla chodit už v 6 letech, ale je přesně na hraně s narozením (září), kdy už si musela na školní docházku rok počkat.

Včera se na dveřích pokojíku objevil vzkaz, který bych čekala přece jenom o pár let později.

Bláhově jsem si myslela, že pro mě zákaz neplatí, když nejsem přímý rodič, ale vysvětlila mi, že ta třetí postavička, jsem já. S maminkou jsme myslely, že to jsou nepovedené vykřičníky vzhůru nohama.

"A proč nemůžeme do pokojíku?" ptám se. "Protože tam máme párky!" popletla to...."Tak já bych si taky dala párky." ....."Babi! My nemáme párky, my máme párty!"...opravuje rychle své tvrzení, ale to už se obě odbouráváme smíchy...

Nakonec jsem byla na párty vpuštěna a mohla si trsnout s mladší ségrou při zpěvu blikajícího medvídka...Jingle Bells jingle bells...

Turecký med...

...už tohle samotné slovní spojení evokuje nezměrnou sladkost.....a sladce a opojně jsem se cítila na dovolené v Turecku - letovisku Okulcalar - hotelu Aqua Plaza. Cestovaly jsme s kamarádkou.

Na začátku trochu hořkosti.

Dorazily jsme ve 4 ráno. Delegátka nikde. Domluva na recepci všelijaká. Na angličtinu si tu moc nehrají, velkým překvapením je aktuálnost ruštiny. Je nám nabídnut "sendvič", což znamená velký tác, na kterém se válejí kolečka salámu, nezvykle tmavohnědočervené barvy, pár lupenů salátu a měkké rajče. To to pěkně začíná, říkám si zklamaně. No nic...jdeme se vyspat, zítra uvidíme.

1. den

Snídani jsme zaspaly.

Zamračeno oblačno....SAKRA!

Oběd nám vrací úsměv do tváře. Maso všeho druhu, zelenina grilovaná, nakládaná, syrová, jak je libo, ovoce a sladká tečka s kafíčkem nakonec. Ty talíře jsou nějak malé, ne?

Procházka areálem, mapování okolí a barů. Okolí jsme zkrátily, u barů se pozastavily....Sex on the beach, Margharita, Cosmopolitan, Mochito...ochutnávka od shora dolů....hned se rozjasnilo :-D

Večeře...stejný nášup, talíře jsou stále malé.

Večerní obchůzka okolí - došly jsme k velkému bazaru - zhodnocen jako trh alá holešovická tržnice, mikiny a kšiltovky nás nechávají v klidu...

Návrat do baru, ochutnávka odspodu nahoru.

Je nám fajn.

2.den

Snídaně na vidličku,vajíčka na všechny způsoby, párky, jogurty všeho druhu, sladké nadýchané lívance a teplé máslové croisanty.. božská mana! Džemy a sirupy, kterými jsme si ten božský pokrm polévaly....javorový, fíkový, džemy všech chutí a k tomu plástev medu.

Talíře stále malé.

Plná břicha rostou na objemu, musíme hodně plavat. Naštěstí je moře pěkně dravé a plavat v něm dá zabrat. Píšu naštěstí, protože to je jediný pohyb, kterým můžeme zmírnit následky našeho obžérství. Radši ty kalorie ani nepočítáme...jsme přece na dovolené.

Večerní procházka na druhou stranu od hotelu....chodník je hned vedle dálnice, bez nějakého zeleného pásu a pro mě jsou velikým překvapením přechody přes dálnici. Co na tom, že je potřeba přejít dohromady 4 pruhy, navíc, když stále svítí červená. Nakonec se vrháme do vozovky v momentě, kdy auta zastaví na červenou, i přesto, že zelená pro chodce stále nesvítí. Dělají to všichni, poláci se vrhají jako první, my jdeme v jejich závěsu a vnímáme je jako ochranný štít před námi. Přežili jsme všichni.

zrovna v momentě, kdy jsem zmáčkla spoušť, padla zelená...věřte, byla to vzácná výjimka

3. den

Obžérství trochu pokulhává, talíře se zvětšují, už jsem zahlédla i bílá místa.

Drinky odshora dolů a odzdola nahoru....divím se, že ještě žijeme a jsme schopné rovné chůze. Nevíte, jestli se může alkohol teplem z těla odpařit? Já, která skoro vůbec nesnesu alkohol, jsem stále opojená, přesto fit.

Večer jedeme místní dopravou, tzv. dolmuší, do sousedního Avsallaru. Máme tam spicha s kamarádkou a jejím partnerem, kteří se dovolenkují 20km od nás. Nakupování a trhy. Každá z nás ukořistila jedny šaty, Vláďa mužským okem kontroluje, zda jsme šik.

Dolmuše...jakýsi minibus jedoucí po dálnici, míjící skupinky lidí, na které troubí a pokud někdo mávne, zastaví... kdekoli, i mimo zastávku. Nastoupit můžete předními i zadními dveřmi a jestli budete platit hned nebo až při vystupování, je jedno. Žádná pravidla tu neexistují a nic není problém. Naše "nemluvte za jízdy s řidičem" tady rozhodně neplatí a s řidičem můžete klidně smlouvat o ceně za jízdy. Řidič je jak chobotnice...v jednom okamžiku řídí, telefonuje, kouří a vybírá jízdné, volant si přidržuje lokty. Na nás se ještě otočí když potřebuje proměnit drobné za bankovku, kterou potom odhazuje do proutěného košíku na palubce. Když mu navíc oznámíte jméno vašeho hotelu, ještě vás cestou upozorní, kde máte vystoupit. 

Dolmuše mě prostě baví!

Vrátím se k dálnici...přechod jsem už popsala a zajímavá je i cesta po chodníku. Sem tam jsou podchody, kterými se dostanete na druhou stranu. Trochu nepraktické je ovšem jejich umístění. pokud totiž nechcete přejít na druhou stranu a chcete pokračovat rovně, musíte vstoupit přímo do jízdního pruhu a podchod obejít....no, proti gustu...

V těhle místech trčely z chodníku kabely, omotané ledabyle izolačkou, bohužel jsem nevyfotila

Kdybyste se přece jenom báli a chtěli radši přejít podchodem na druhou stranu, výlez je taky občas nejasný a krkolomný.

Trochu nás při procházení znejistil zvuk, jako by někde protékala voda. Teprve po výlezu zjišťujeme, že to není nic ohrožujícího, ale pouze močící domorodec za stromem u východu...

ZEMĚTŘESENÍ...v noci (dodatečně zjištěno o síle 5,2 Richterovy škály). 

Okolo 4. hodiny ranní mě vzbudil pocit, že vedle mě někdo hopsá na posteli. No, někdo...vedle mě spala kámoška, tak jsem si říkala, co to asi dělá. Ve chvíli, kdy jsem se obrátila, abych to zjistila, zjišťovala totéž o mně. Jak se chovat? Máme opustit budovu? Máme panikařit? Někdy někde jsem zaslechla, že se máme ukrýt třeba pod stolem nebo mezi futrama. Stůl na pokoji nemáme, do futer se obě nevejdeme ...Vyšly jsme tedy na balkon, zjistily, že nikdo nepanikaří a všude je klid, takže jsme si zase lehly a pokračovaly ve spánku. Ráno jsme se dozvěděly, že z druhé strany hotelu někteří ubytovaní vybíhali ven.

4. a 5. den

Vše ve stejném dovolenkovém tempu..jídlo (talíře už jsou prostornější, jídla ubývá), drinky, plavání v moři, válení se na lehátku, čtení knížky, procházky.

Každý den pozorujeme z pláže výletní lodě, jak odplouvají z ostrůvku na obzoru a pomalu se šinou přes celý obzor našeho zorného pole, doprovázeny písní z Titaniku, My Heart Will Go On...je to fakt vtipný. Zatím se všechny vrátily...

6. den

Po vydatné snídani, opět se sladkým zakončením, se vydáváme na avízované velké trhy. Kousek od hotelu, na obrovské betonové ploše vyrostlo několik desítek stánků, které vytvořily jednotný ucelený komplex, chráněný před sluncem. Už bysme měly nakoupit něco i rodinným příslušníkům a vnoučatům. Základem je správné handrkování o ceně. Dobrou zkušenost mám se staršími prodejci..jsou milí, smlouvají a když chci odejít, drží mě za ruku a přikyvují, že můžeme začít znovu jednat o ceně. Dost se nasmějeme, protože vznikají groteskní situace, když se v konverzaci pletou 3 různé jazyky a ani ruce a grimasy nezahálejí. Já to mám ztížené výběrem zboží pro vnučky, které musí dodržovat dietu bez lepku, na což nejsem jazykově připravená. To budu muset doma dopilovat, protože v turečtině, jak jsem zjistila, si fakt nic nepřečtu a nepochopím. Nakonec se nakoupit podařilo, jen jeden dost mladý turek se po mně ohnal mikinou, když se nám nelíbil materiál a nic jsme nekoupily. Holt nevybouřené mládí....už jsem ve věku, kdy to takhle můžu zkritizovat.

Tak šup do plavek a hurá k moři...drinky, jídlo, plavání, četba, leháro...

Po večeři se chystáme na tradiční večerní obchůzku a zapovídáme se s "babčama", jak jsme je pracovně pojmenovaly hned první okamžiky po příjezdu do hotelu. 

Babča 1, 79 let, nadmíru povídavá, věčně usmívající se a nad věcí, schopna válet angličtinu tak, že jsme se my "mladé" styděly. 

Babča 2, věk neprozradila, nicméně v důchodu již je, věčně nespokojená, napůl zamračená, schopna zkritizovat i plující stéblo v moři, jinak stejně povídavá.

Sdělujeme si zážitek těsně před večeří, kdy nám ve stejnou dobu volal manažer hotelu na pokoj a ptal se na náš check-out. Nechápeme, proč se nás ptají, kdy máme opustit poslední den pokoj...kdo jiný by měl tyto informace mít, když ne hotel. A tak si tak debatujeme, když se u nás zastavuje právě manažer hotelu a zve nás do kanceláře. Otevírá láhev šampaňského a lámanou angličtinou vysvětluje, co by od nás potřeboval....zkrátím to...potřebují uvolnit naše 2 pokoje a nás chtějí s babčama přestěhovat do hlavní budovy, do rodinného pokoje se dvěma pokojíčky a společným sociálním zařízením. Moc se do stěhování na poslední noc nehrneme, proto předhazují nabídky...podlehly jsme. Na pokoji máme připravené 2 láhve šampaňského a check-out se nám prodlužuje do 18hod, namísto 12hod. Dobrá. Poslední den nemusíme balit ráno, večer se pohodlně vysprchujeme, zabalíme a rovnou po opuštění pokoje můžeme na večeři, po které nás vyzvedne autobus cestou na letiště. 

A protože se předposlední den zrovna koná animační večer, a náš pokojík má balkon přímo nad jevištěm, jako bychom seděly v lóži v divadle, otvíráme lahev a sledujeme vystoupení. Nasycené a příjemně opojené uléháme ke spánku.

7. den

Náš poslední den... v noci odlétáme..

Nebudu se opakovat, náš program je celý týden jasný, poslední den nevybočujeme....jídlo, drinky...atd...atd

Večer zádrhel...můj kufr váží 17,6 kg, limit je 15kg! To jsou ty nákupy. A moje kamínky...no dobře, kameny. Když mně se líbí zrovna ten největší, ve tvaru rybičky...toho se nevzdám! Z každé dovolené si kameny/kamínky vozím a popisuju datem a místem.

Vylévám šampon, nechávám turkům zubní pastu a lak na vlasy, a nepoletím jenom s kabelkou, ale ještě s taškou přes rameno, plnou hadříků....14,8kg...JUPÍ!

Zabaleno. Odjezd. Na shledanou. Görmek için.

Na letišti zase pípám...šacují mě, prohmatávají všechny mé výběžky a záhyby na těle. Kurňa, taky mi tam mohli postavit nějakého fešáka, aby mi ta prsa prohmátl on...né, že bych byla tak promiskuitní, ale od ženský to snáším tak nějak hůř :-D

Je 0:35h tureckého času...Odlétáme...Na shledanou...Görmek için....Goodbye...до свидания

Vnučka...

... 6 let

"Babičko, neboj, nejsi stará i když jsi tady uschlá."..hladíc mi vrásky u očí...

"Babíí, koukej...upad mi slin!"...když plivla z výšky dolů.

"Musíš hezky vonět, aby tě milovali všichni kluci." ...říká, když mě ovívá levandulovou větvičkou...

"Babi, a jsou ty jahody lezepkové?"..."myslíš bezlepkové?"...no, jestli tam nemáš lepek!"....nemám, kde bych ho vzala?"...zlobím jí.

"Babi a proč mě píchla ta včela!"..."protože jsi na ní šlápla."..."Já už nikdy nepůjdu na trávu, budu doma a budu tam navždy!"

"Babi, kolik ti je?"..."padesát dva"...odpovídám..."týýjo, dobrý!"..."vidíš, já ti to říkala, není stará!"...sděluje své kamarádce.

Bonne journée de Paris...

...dojely jsme!

Miluju tyhle spontánní nápady. Minulý týden na nás vykoukla nabídka zájezdu do Paříže...
"Jedeme?"...ptá se mě kolegyně..."Jedeme!"...odpovídám. A jely jsme.

Cestu busem jsme přetrpěly s grácií. Vyjely jsme jako dámy a také jako dámy musíme dojet...to bylo naše heslo!

I když jsme celou noc nepohodlně poposedávaly a zahmouřily oči opravdu jen na krátké chvilky, nepochybovaly jsme ani na chvilku, že bychom si výlet neužily. Nepohodlí jsme vykompenzovaly porušením veškerých diet a zásad zdravého stravování a hned na první zastávce jsme si zakoupily pořádnou plněnou bagetu plnou tučného dresinku a zmzlinový pohár z mekáče.

A v tomhle duchu jsme pokračovaly celou dobu...ráno čerstvý máslový croissant, v poledne menu o 3 chodech - soupe à l'oignon (cibulačka), boeuf bourguignon (burgunské hovězí) a crêpe au chocolat (palačinka s čokoládou), jindy zase paella de fruits de mer (paella s mořskými plody). To vše jsme prokládaly potřebným množstvím kávy a jiných tekutin...

Pár postřehů a zážitků:

Při návštěvě Eiffelovky jsme si řekly, že ušetříme a půjdeme do 1. patra po schodech. Údajně to mělo být zadarmo, a protože jsem už na vrcholu věže byla, nechtěla jsem si kapesné zbytečně utrácet. To ovšem nechápal pokladní. Odmítal nás pustit do 1. patra zdarma a naší snahu domluvit se s ním vůbec neocenil. Vyloudily jsme ze sebe požadavek, nejdříve rádoby anglicky, potom rusky a nakonec jsme už mluvily jenom česky. Pokladní nehnul ani brvou a po našem výkonu jenom vzdychl a poklepal na cedulku v pokladně, s cenou do 2. patra. Když už na ní s ledovým klidem poklepal potřetí, podlehly jsme a lístek zakoupily. Po probdělé noci, ve vedru,  jsme vyšlapaly 700 schodů pěšky.
Pravda, tento zážitek mi byl do této doby odpírán, ale mé plíce daly najevo, že už to nikdy nemám dělat...

Při plavbě lodí po Seině, mi kolegyně najednou povídá: " Koukej, co je to tamhle za zlaté kuře?"..."jaký kuře??"..."no támhle nahoře!"... smích..."to je pochodeň. Jak v tomhle můžeš vidět kuře?"..."no, takový to grilovaný s nohama nahoře." Řeč je o pomníku princezny Diany...

Při návštěvě jakékoli památky, vstupu kamkoli, jsme byly prohlíženy ochranou a bezpečnostní kontrolou. Nikdy v životě jsem nebyla tolikrát skenována jako v těchto pár dnech...

Fotily jsme hodně mobilem, protože jsme byly líné vyndavat z batohu foťáky. Slunce a displej spolu moc nespolupracují, takže jsme občas fotily naslepo a měly selfie bez nás samotných... Ovšem povedly se nám naopak fotky, které jsme nečekaly..

Všimněte si kolegyně...vypadá v té dlouhé sukni jako gejša s kloboukem...ovšem, není to klobouk, ale v pozadí stříška prodejního stánku...pouze v pravý čas, pod pravým úhlem načasovaná spoušť, samozřejmě neúmyslně...

Na a za okamžik jsem byla Ludvíkem XIV.

Odpočívaly jsme v parku u Louvru, popíjely kafíčko a přikusovaly čerstvý croissant....a měly při tom diváky?...strážce?...nejspíš připravené útočníky na naší svačinu...

Musela jsem si hlídat kolegyni, protože v určitém okamžiku svého bytí v sobě zapíná jakési turbo a nabývá dojmu, že toho málo stíhá, vidí, koná...Stává se jí to v práci, kdy přerušuje činnost, kterou právě vykonává a začne zběsile uklízet nebo vymýšlí nové postupy, či zlepšováky. Já si potom vedle ní připadám nečinně a vzbuzuje to ve mně výčitky a špatné svědomí, že se ulejvám. 

Tahle její vlastnost se v Paříži projevila také. Ačkoli jsme procházely malebné uličky, musela najednou projít ještě tu další a další a další a další....

Nestačil jí jeden obchůdek se suvenýrama, potřebovala projít všechny...

Makrónky si taky potřebovala prohlédnout ve všech cukrárnách a pekárnách...

Při nákupech v supermarketu se mi ztratila hned za prvním regálem a zatímco ona měla čas si zboží prohlížet, já neustále kontrolovala kde je, aby se mi neztratila.  Pečivo pak byla schopna hledat mezi regály s alkoholem nebo mléčnými výrobky, ale její turbo jí hnalo stále dopředu...

Mě stálo velké úsilí ji neztratit a nezapomenout, co jsme vlastně chtěly koupit...

Navštívily jsme restauraci v typických uličkách, se stoly a židlemi na chodníku. Samozřejmě, že nás obsluha vítala a lákala do každého podniku (a že jich tam bylo!), ale nakonec jsme uspokojily jednoho, který se zeptal odkud jsme a hned reagoval krásným "Ahóój". Restaurace to byla malinká, stylová, kuchyně otevřená a stavba rozhodně něco pamatovala. Své kouzlo rozhodně měla... 

A teď k jejím toaletám...zatočené kamenné schody do suterénu byly okouzlující, následoval sklepní prostor, už méně okouzlující, kde v jedné kóji nějaký přítomný hrabal něco v bednách a já očima pátrala po dveřích okolo, abych našla ty oné. Panáček i panenka byly nalepené vedle sebe, jako by se drželi za ruce, což v překladu znamenalo, že prostor s jedním WC je pro dámy i pány. Dveře byly pootevřené a já vstoupila do místnůstky, kde jsem se sotva otočila a po usazení zjistila, že dveře i nadále pootevřené zůstanou, protože byly širší než futra....asi kvůli odvětrání. Umyvadlo kupodivu zabíralo půlku místnosti, ale když jsem si chtěla pustit vodu, nenašla jsem páčku, ani kohoutek, kterým bych jí pustila. Po sehnutí jsem nejdřív zadkem rozrazila dveře dokořán a teprve potom jsem zahlédla pod umyvadlem dlouhou tyč, omotanou jakousi bužírkou. Zkusila jsem s ní zahýbat a ejhle!...voda tekla! Hned mi došlo, že se k tyči nemá ohýbat, nýbrž si jenom pohybem kolena do strany dávkovat proud vody. Dávkovač na mýdlo taky nechyběl, ale bohužel se mi nepodařilo z něho něco dostat, protože prostor na ruku, která by měla udělat ten charakteristický pohyb pro zmáčknutí a zároveň  vypuštění dávky mýdla do dlaně, to neumožňoval.

Ale v podstatě jsem měla vše co jsem chtěla....vše bylo stylové a těžko zopakovatelné...

Po obědě jsem si řekla, že budu světová a poprosím o zaplacení ve francouzštině...v duchu jsem pilovala payer, s'il vous plaît, což mi v duchu šlo i se správným přízvukem a výslovností a když už jsem se nadechovala, že zaklínadlo vyslovím, kolegyně mávla 50eurovkou na číšníka a zvolala "Zaplatím!".....a bylo po srandě. Příště musím být pohotovější...

Často jsme přejížděly metrem a držely si přitom své batohy, protože jsme byly upozorněné, že se v metrech hodně krade a zlodějíčci jsou opravdu šikovní...Nešlo mi tak ani o peníze, těch jsem moc neměla, ale o doklady...bylo by nepříjemné takovou situaci řešit a nejspíš bych si pobyt prodloužila...

Ubytování v hotelu na periférii Paříže bylo skromné, ale naprosto dostačující i se sociálním zařízením. Vše bylo malé, ale byly jsme tak unavené, že jsme okamžitě padaly do kómatu, sotva jsme ulehly. Výhodou sociálního zařízení bylo, že jste se mohli v jednom momentu sprchovat, přitom vykonávat potřebu a ještě si klidně čistit zuby...bylo tak malé, že jsem se bála, že když se otočím, vypadnu dveřmi...

Snídani jsme si daly skromnou, ale výživnou...bageta, šunka, rajče a pivo...

Byly to moc krásné dny, stihly jsme všechny významné památky, počasí bylo perfektní a my jsme získaly další ze zážitků, na které se nezapomíná...

...čert vem utracené peníze 

V podstatě normální den...

...v práci.

Kolegyně měla svátek a ráno nám přinesla úžasně obložený talíř k snídani/svačině, dle přání každé z nás.

Hodinku na to za mnou přišla druhá kolegyně..."Mirunko, prosím, ukaž mi na mobilu, jak zjistím, kolik mi zbývá kreditu. "Marně jsem vzpomínala, jak jsem to zhruba před 15 lety zadávala, ale nakonec jsem potřebné zaklínadlo vygooglila.  "A co mi to tam píšou? Cože?!... to mám ještě tolik? 249 Kč!" a dál  četla: uvedenou částku je nutné vyčerpat do 27.7.2018....a začala mi vysvětlovat: "Víš, já si loni koupila kredit jak jsme jeli na dovolenou a ono se to musí do roka asi provolat. A to mi propadne, když to nestihnu?"

Zírala jsem na ní jako na přízrak. To se mi ještě nestalo, aby někdo nezvládl provolat kredit během roku a to už od dob, kdy byly děti ještě školou povinné a vlastnily své první mobily. U nich to trvalo maximálně 14 dní...a to ještě možná přeháním.

Asi jsem vypadala opravdu překvapeně, ale i tak mi cukaly koutky a zmohla jsem se jenom na..."Si děláš prdel, viď?"...Nedělala!

Dlouhý a náročný úřední den jsme završily taky stylově. Konečně jsme se vydaly s výše uvedenou kolegyní k výtahu, přivolaly ho, vstoupily, nechaly za sebou zavřít dveře a čekaly.....původně asi na to, až sjedem do garáže, ale v reálu jsme prostě jenom stály...a teprve po dost dlouhých asi 2 minutách, jsem si uvědomila, že necítím žádný pohyb výtahu. " Ty hele, my nejedem."

Jak bych mohla něco cítit, když jsme nezmáčkly příslušné tlačítko! A tak jsme tam tak stály a čekaly...

To prozření, když jsme si to uvědomily! Výbuch smíchu.

Takových "zádrhelů" se mi děje, myslím, dost:

Jdu si uvařit čaj... bez hrnku.

Chci si zalít kafe a vodu liju do prázdného hrnku.

Jdu do sousední kanceláře a po otevření dveří nevím proč tam jdu.

Doma mi došla sůl. Věděla jsem, že něco musím koupit, tak jsem vzala kafe (už mám doma 3, sůl pořád ne).

V práci ověřuji razítkem projektovou dokumentaci a razítko dám na eurodesky...divím se, že mi na to nejde psát.

Nevím, jak to se mnou tímhle způsobem půjde dál. V takové situaci tvrdím, že mi vypad mozek. Možná bych měla zobat nějaké bobule na povzbuzení mozkových závitů, abych byla bystrá, plná síly a nezapomínala....když do důchodu mám tak daleko...

Zdroj Djoekster.nl

Jak blbá tak široká...

...je titulek anekdot a aforismů Haliny Pawlowské. Mám ráda její břitký humor a občas mám pocit, že ke stejnému inklinuji i já. Není vždycky o tom, jak na sebe upozornit, ale o tom, jak se poprat s vnitřními šarvátkami, 13. komnatou, u mě někdy i 14., 15., 16...
Má sestra mi jednou řekla, že jsem ke všemu na sobě negativní, ale není to tak...jsem k sobě spíš kritická, občas se podceňuji a v tom vidím rozdíl, který ona nebyla schopna zachytit. K velkému sebevědomí jsem nikdy nebyla vychována...snad odlesk doby, společnosti, výchovy našeho otce...
Sebevědomí jsem si musela "vydřít" sama v sobě a věřte, že s tím bojuji dodnes. Samozřejmě, že jsou oblasti, kde jsem "silná v kramflecích", ale stále vnímám mezery, které ještě mám. A pak to moje znamení zvěrokruhu (pokud na ně někdo věří)...Ryby...už i tím jsem vlastně předurčena plavat si ve světě svých představ a snů, ovšem veliké a razantní skutky ze mě nevykřešete...Pokaždé, když jsem něco dokázala, musela jsem si nejdřív projít "bahnem". Potom jsem byla teprve schopna v sobě pár razantních skutků probudit, kupodivu k překvapení mých soupeřů a okolí. Jsem věčná optimistka, protože kdybych nebyla, bylo by toho na jednoho moc. Beru vše tak, jak to je a nehroutím se z toho.

Ale to jsem už trochu odbočila...

Jeden článek od Haliny se nazývá Abeceda pocitů bez háčků....na motivy knihy od amerického spisovatele J. P. Dickinsona, který své studenty učil "tvůrčímu psaní", kdy měli ke každému písmenku abecedy přiřadit svůj momentální pocit.

Přebírám štafetu:

A - AUTISMUS - někdy mám pocit, že mě tahle diagnóza z povzdálí sleduje, jelikož mě rozhodí věci, které mě dřív nechávaly klidnou (např. přemisťování mých věcí) a bojím se, že to se mnou děti nebudou mít jednou snadné. V současnosti se to zatím projevuje kladně...mám ve věcech organizovaný pořádek, dokonce i v kabelce.
B - BOHATSTVÍ - chtěla bych ho někdy aspoň na chvíli pocítit. Ne proto, abych se mohla kasat, ale proto, abych mohla cestovat, poznávat a nemusela stále počítat, jestli něco můžu nebo ne. U mě se nejedná o hmotné statky, i když pár nemovitostí, které by mě zajišťovaly ve stáří, by asi taky nebylo špatných, ale jde spíš o bohatství emocí, které se mi aktivují, kdykoli si splním nějaký sen. Spoustu jich zhmotňuji i teď, ale jen blázen si nepřizná, že i k tomu je potřeba přiměřeného bohatství..a to nejen ducha...
C - CYNISMUS - jsem smutná z toho, kolik současná společnost produkuje cyniků...
D - DOMOV - nejde o barák nebo místo, u mě je to moje rodina, moje děti, můj gauč, můj pes, můj počítač, moje televize, moje vzpomínky (vím, že tvar "moje" není správný a měl by být "mé", "má", ale líbí se mi jeho použití tak, jak jsem  napsala).
E - EUFORIE - z něčeho, co mě v jisté chvíli dělá šťastnou a může to být kdokoli, cokoli a kdykoli...
F - FANATIK - bojím se fanatiků, kteří pro své "něco", ať už víru, pomstu, vyznání, nenávist, zabíjí bezbranné lidi, kteří s jejich "něcem" (neřeště tvar - je vtipný a právě mě napadl) nemají nic společného a jejich "něco" nemohou změnit ani vyřešit...
G - GENETIKA - chtěla bych vyměnit geny velké zadnice, silných stehen a zpomaleného metabolismu za geny nohou jak gazela, prdelky jak dva kmínky, husté vlnité hřívy a pořádné dávky zdravého sebevědomí...
H - HLEDÁNÍ - baví mě hledat cokoli: informace, novinky, nápady, přátele...nebaví mě hledat věci, smlouvy, složenky, klíče, šroubky...
CH - CHUŤ - nás ovládá víc, než jsme schopni si přiznat...u mě chuť na sladké (mohu sníst tuny zeleniny a zdravých potravin a stejně mě nepřejde, jak píší chytré příručky na zdravou výživu), chuť k milování, chuť pracovat, chuť lenošit, prostě chuť žít...
I - INJEKCE - vybaví se mi odběry krve mých synů...jeden křičel "To nemůžete, to je moje krev a já vám nedal souhlas!" (bylo mu 8 a držely jsme ho čtyři) a druhý se pokaždé hroutil, zbělal, bylo mu špatně a museli jsme běhat na čerstvý vzduch...
J - JITRO - opěvované básníky, použité v mnoha rýmech, pro mě trýzeň a nelidskost v podobě vstávání za jitra. Těžko bych ho mohla zrovna já opěvovat, když jsem spíše schopna za jitra jít spát, než se s jitrem probouzet...
K - KOMUNIKACE - nedostatečná, útočná, asertivní, vychloubavá, předvádějící, lživá/pravdivá, tichá/hlasitá, neustálá, odměřená, světová, soukromá, tajná...
L - LENOST - přepadá mě neustále. Zajímavé je, že na lidi působím jako dost činnorodá žena. Dnes ji nazýváme vznešeně "prokrastinace"...
M - MAMINKA - něha, láska, moudrost, klid, rodina, domov...
N - NOSTALGIE - k věcem, místům, zážitkům...Když byly děti malé a jeli jsme navštívit rodinu do míst, kde jsem vyrůstala, vždycky jsem naplánovala okružní jízdu tím oným městečkem "Koukejte, tady jsem bydlela, tady chodila do školy, tady do hudebky, tady jsme jezdili na kolech."..." Mami, jéééžiši, dyť už jsi nám to ukazovala!" křičely děti. Už tam nejezdím, tedy aspoň s dětmi...počkám si na vnučky, až dorostou...
O - OKNO - mívám občas...vypadávají mi jména, výrazy, slova, ovšem jako protiváhou tomu si pamatuji čísla, dost dlouho, aniž bych chtěla...šokuju tím občas kolegyně v práci, když na ně "vybalím" číslo jednací z minulého týdne nebo měsíce...
P - PŮJČKA - půjčili nám na bydlení, bydlíme ve svým a snad to tak i zůstane...a já se nemusím trápit prodlouženým odchodem do důchodu, budu si ho muset nejspíš prodloužit ještě víc...
Q - KVOTY - napadlo mě pouze tohle slovo, uprchlické...nechci je, i když nejsem rasista...
R - RESTY - jééje, těch mám!...a vždycky budu mít...
S - STRES - je všude kolem nás. Lékaři radí, vyvarovat se mu. Chtěla bych umět to ovlivnit...
T - TECHNOLOGIE - ano, vlastně mám technologie ráda. Neumím už si ani představit, že bych si nemohla najít informace na internetu...rady, nápady, návody, humor, zajímavosti, k čemuž je potřeba ovládnout aspoň základy různých technologií...bavíme se o těch uživatelských, samozřejmě. Neminou nás v práci, doma, v kuchyni, u lékařů, v bankách, v dopravě, ve volném čase obecně, jsou všude kolem. Mám doma děti znalé různých technologií, včetně mých vnuček. Já prostě musím držet krok a nemůžu si dovolit zakrnět...
U- UVĚDOMĚNÍ - uvědomuju si na sobě a kolem sebe mnoho poznatků. Je to dáno především věkem, kdy můj mozek pracuje už trochu víc s rozmyslem než jenom emočně. Uvědomuju si rozdíl generací a s tím spojených reakcí a způsobu myšlení. Uvědomuju si touhy, které se v čase mění...prostě si to všechno uvědomuju. Až ztratím tuhle schopnost, převezte mě do domova důchodců. Já už si to stejně nebudu uvědomovat...
V - VÝPLATA - kdo mě zná, ví, že na ní čekám jako na smilování. Jsem sama sobě hospodářkou, někdy lepší, jindy horší. Žiju od výplaty k výplatě a nemám žádného sponzora. Je zajímavé, jak na to zapomínají lidé, kteří tak sice taky žili, ale pouze časově omezenou dobu. Po bitvě generálem, bych je označila. Vědí přesně, jak se TO má dělat, ale všichni mají někoho, kdo TO s nimi počítá..
W - WONDERBRA - podprsenky...důležitá součást každé ženy. Pánové, nemyslete si, že je jednoduché, sehnat správnou velikost, tvar a materiál za přijatelnou cenu, aby přinášela pohodlí, na těle skoro neznatelnou zátěž a podtrhla sexy postavu...u mě ještě nesmí obsahovat žádné kovové části, jelikož jsem na obyčejné kovy alergická...jedině snad stříbrné nebo zlaté...
X- XENOFOBIE - nerozlišuji, jestli je někdo bílý, černý nebo žlutý...nenávidět budu toho, kdo bude ubližovat druhým a to potom zčervenám, zrudnu i zezelenám...
Y - YPSILONKA - pražské divadlo...
Z - ZEMĚ - planeta, kterou si neustále ničíme...

Jak jste na tom Vy?

Kolika jazyky mluvíš...

...tolikrát jsi člověkem...po týdnu s mými 4 vnučkami.

"Babí po"                ...babičko pojď se mnou.
"Ájí"                    ...buď Kája, Olí, Aní (Anička), Bonnie                                  (pes), Barney (pes), hají
"Ha ha"                  ...pejsek štěká
"Neci!!!!"               ...důrazné odmítnutí
"Hapjo"                  ...jabko
"Ci babet"               ...chtěla bych tablet
"Pápámámi"               ...písnička Bác bác bum bác haťapaťa...
"Tatí eéééén"            ...táta jede autem (na motorce)
"odůůů"                  ...honem čůrat!
"Cák cák"                ...koupat
"Cheba"                  ...chleba
"Maminkovi"              ...mamince
"Tatínce"                ...tatínkovi
"Já ci ventilky"         ...já chci lentilky
"Ejdo"                   ...strejdo
"Bonoc"                  ...dobrou noc
"Ečup"                   ...kečup
"Bufaka"                 ...beruška
"Angula"                 ...Andulka
"Čomka"                  ...Romča
"Bubinky"                ...bublinky
"Bamboly"                ...brambory
"Není ma babí, távej"    ...není tma babi, vstávej
"Jsem si vemla"          ...vzala jsem si
"Já jsem se bojila"      ...bála jsem se
"Ééééliký"               ...veliké
"Do pudele"              ...překlad znáte

Mohu být na sebe hrdá. Tenhle jazyk jsem pochopila docela rychle, 

i když musím být stále ve střehu. Slovník se neustále mění a výrazů 

přibývá.

Jo...a ty fleky na čele, to nejsou modřiny, to jsem holkám koupila razítka. Orazítkovaly i pár dokladů strejdovi, který si je nechal bláhově neuklizené a bez dozoru. Ještě že neměly po ruce nůžky...

5 křížků a kousek...

...mám nad sebou a zatím mě to nijak netrápí, ale po oslavě 80. narozenin mé maminky si říkám, jestli budu v jejím věku takhle vitální jako ona. Nebudu teď přemýšlet nad tím, jestli mám před sebou ještě 3 desítky let nebo ne. Někdy mám pocit, že jsem dítě...to když mi něco nejde nebo se nepovede a já bych si nejraději lehla na zem, řvala a kopala nohama, jindy se cítím na 60...to když se snažím radit svým dětem jak a co dělat v různých situacích (dle rčení Můžeš radit, až ti bude 60), ale většinou se cítím na...no abych nepřeháněla...třeba 40. Plná síly, odhodlání, vitality, i když každé ráno u zrcadla zvedám pokleslé koutky prstama a pak raději odvracím oči, které si zároveň líčím, abych překryla vrásky kolem nich a následně před zrcadlem zatahuji břicho. Ano, vím, že existuje stahovací prádlo, ale pořád mě udivuje, kolik žen si nevšimne, že hmota někde stažená, na jiném místě vylézá. Hmota nemizí. Já volím zlatou střední cestu...přitáhnout, ale v mezích zákonů fyziky. 

Pobavila mě kolegyně, která jednoho dne zjistila, že má na bříšku špíček, který tam nikdy před tím neměla a zhrozila se, že jí něco v břiše tlačí a že jí tam něco určitě zatvrdlo...podotýkám, že je krásná štíhlá vamp. To my, které vlastníme v oněch partiích více materiálu známe a celý život sedíme se zataženým břichem, zatímco neustále hlídáme, aby všechen ten materiál nepovolil v nevhodnou chvíli. No co, všude se apeluje na procvičování břišních svalů, ne? Léta praxe v oblékání mě naučila, co si kdy vzít na sebe, kdy u mě se to ubralo cestou elegance, která podtrhne postavu, ovšem zakryje nevítané. Často nosím šaty a elastické sukně, skýtající mi neustálé pohodlí a přesto mě okolí sem tam pochválí, že vypadám dobře. Já vím své, což není podstatné, ale jde o psychický podvod, který funguje.

Je dobré si uvědomit, že v 50 NEBUDEME! vypadat na 20, ale je osvobozující se tak cítit.

Takže ŽENY, noste to, v čem se cítíte pohodlně, ale pozor!...nemám na mysli tepláky a vytahaná trika (to si nechte na doma)! A nebuďte tak striktně posedlé chia semínky, bezlepkovou dietou, omezováním laktozy a detoxikací organismu. Žijte a jezte s mírou a dělejte si život takový, aby Vaše psychika nebyla jen podvod.

Tam, kde špíček vykukuje, stáhněte ho prádlem.

není nutné okamžitě ořezat ho rádlem.

Vypnout prsa, rovný krok,

budem IN i napřesrok!

Univerzitu třetího věku...

...prostřednictvím nás dcer a vnoučat nedobrovolně "studuje" naše maminka/babička. To víte, že ji nenutíme v jejím věku někam docházet, ale hodně s ní debatujeme na téma internet a počítače. 

Už několik let zpátky ji zlobíme tím, že jí  zakoupíme počítač k narozeninám nebo k Vánocům. A to babičku vždycky pěkně rozohní a začne: "Na to já nemám čas!"...podotýkám, že je 25 let v důchodu,  času má habaděj a i když žije sama, opravdu se nenudí a je stále činná a čiperná. Stále má ale o počítačích představu, že jsou dobré jenom na hraní her a ponocování. My je naopak prezentujeme jako zdroj informací (přirovnáváme k časopisům všeho druhu) a rychlé komunikace s celou rodinou, která je pro ni velmi důležitá. Jedna z posledních debat se konala u nás v době vánočních svátků a trvala do pozdních, skoro ranních hodin. A byla opravdu výživná....všichni jsme se zasmáli argumentům naší babičky, které s naprostou grácií předkládala a obhajovala a předkládala a obhajovala...( mimochodem, teď už vím, po kom to zdědil můj nejmladší syn).

A teď se přesuneme na nedávnou oslavu babiččina jubilea, oslavu úctyhodných 80. narozenin. Sešla se nejbližší rodina..2 dcery, 6 vnoučat a 5 pravnoučat s dalšími příslušníky rodin. Hodně se vzpomínalo, děti vyprávěly zážitky ze škol, které i pro nás rodiče byly překvapením a probralo se mnoho dalšího. Babička se odmlčela až ve chvíli, kdy chlapi začali probírat hit současné doby... kryptoměnu - bitcoin. Když konečně toto téma opustili, prohlásila babička do víru naprostého ticha: "Teď vám ale ten bitcoin klesl dost dolů." Přála bych vám slyšet ten výbuch smíchu a úžasu nad informovaností naší babičky, když nám všem "spadla brada". To jsme po mnoha hovorech na toto téma opravdu nečekali. A babička jen skromně podotkla: "No, říkali to v televizi."

Takže...nepodceňujte stáří a nesuďte lidi podle věku. Jak vidíte, nikdy nemůžete vědět na jaké téma se stočí hovor s postarší, noblesní a zcela informovanou dámou, hodnou univerzity třetího věku...

babička s vnoučaty

a tady i s pravnoučaty a ostatní rodinou

P.S. Maminko, mám Tě moc ráda :-)