už tak má člověk sám se sebou co dělat, když musí, po rádoby odpočinkovém víkendu, brzy vstát, být odpočatý, čerstvý a připravený čelit vysokým cílům a složitým úkolům.
Ale to není zdaleka všechno. Já jako žena, věkově pokročilejší, musím ráno před zrcadlem věnovat mnohem více času své přeměně, abych nepolekala kolegy v práci a cítila se alespoň trochu svěže a sebevědomě, což sice není tak složité, protože roky praxe, v používání šminek a makeupu, se konečně vyplatily, ale to, že mi není 20, už opravdu nezalíčím. Nakonec ladnými pohyby, s kulmofénem v ruce, zkrotím vlasy, které se po nočním dobrodružství na polštáři, rozhodly, že budou trčet do všech světových stran a nebudou akceptovat mou představu o účesu.
U mě ráno, mimo to výše napsané, nadále znamená uklidit ovladače a jiné předměty ze stolku, aby moje malá temperamentní fenka všechno neadoptovala jako své nové hračky na kousání a žužlání, udělat svačinu synovi, který si ji jistě zase zapomněl udělat a nakrmit oba psy, aby se mohli celé dopoledne, s plnými bříšky, oddávat znovu spánku, který jsem jim přetrhla svým nesmyslným vstáváním ještě za tmy.
Nejtěžší úkol mě ovšem čeká u skříně s oblečením. Na to snad neexistuje žádný vesmírný návod nebo něco takového, protože i když se skříň jeví jako naprosto plná, není v ní nic vhodného k nalezení! Nahá jet nemůžu, takže zoufale tahám obnošené a okoukané kousky oblečení, nechutně na sebe koukám do zrcadla, přemýšlím o nesmyslných dietách a celá zakaboněná přemýšlím, co s tím udělám. Po pár minutách mi dojde, že asi nic a tak s poklesem sebevědomí na bod mrazu, odcházím. Musíme jet. Máme to 20 km a čas neúprosně letí.
Syn, který se přemístil z postele rovnou do koupelny, cestou se oblékl do, ani neví čeho a zvládl ranní hygienu během 5 min, klidně pokračuje ve spánku, se sluchátky na uších, na sedadle spolujezdce. A vůbec mu nevadí, že si s ním po cestě povídám, aniž bych se dočkala odpovědi, nebo že rozhořčeně nadávám na neohleduplné řidiče, kteří se rozhodli odejít ze světa dřív, než by museli a já to zrovna potřebuji ze sebe s úlevou dostat použitím výrazů, které nepatří do spisovné češtiny. V tu chvíli on prostě spí. Takže si zanadávám do prázdna a jede se dál.
Světlý okamžik nastává ve chvíli, kdy dorazím do práce a na stole mi zavoní ranní čerstvá káva. Je to opravdu okamžik, který si vychutnávám, dokud se neotevře brána, vpouštějící nedočkavé občany, lačné po vyřizování úřednických mašinerií. A že jich je! Jsou tady i tací, kteří dělají vše pro to, aby mohli úřad navštívit denně a denně si mohli na něco nebo na někoho stěžovat. Možná je to jejich koníček...nevím.
Tady bych se trochu zastala všech úředníků...není to vždy snadné a ne vždy je chyba na jejich straně. A ještě jedno upozornění, pro někoho možná i novinka. Představte si, že úředníci, se kterými se běžně setkáváte, zákony a formuláře nevymýšlejí. I když většinou v médiích slyšíte, že za všechno mohou právě ti nejnižší úředníci, není tomu tak. Musí se těmi zákony řídit, stejně jako vy. Vězte, že stejně jako vám přibývá formulářů, tak i jim přibývá každodenní práce. Vlastně jsme na tom úplně stejně. I my úředníci si musíme vyřizovat doklady a různá povolení a stejně jako vy, si na to musíme brát dovolenou.
A myslete na mámy od rodin, které ráno vstávají o hodinu dříve, aby ještě stihly vypravit děti do školky a školy a celé schvácené závodí s časem, když děti vytržené ze spánku, nespolupracují, zlobí a fňukají. Přesto pocity a únavu odloží a snaží se být vstřícné.
Budu ráda, když si na to vzpomenete, až na úřad zavítáte.
Každé povolání má své útrapy a rozhodně bych si nedovolila srovnávat a řadit je na pomyslný žebříček, které z nich je obtížnější a náročnější.
Pravda je taková, že jsou potřeba všechna.
I ten metař, kterého denně pozoruji z okna od mého pracovního stolu, právě zametl papírek po někom, kdo se zapomněl chovat ohleduplně ke svému okolí a kdo pak v klidu odkráčel na úřad, s očekáváním, že ohleduplnost vůči němu bude samozřejmostí.
I ten metař, kterého denně pozoruji z okna od mého pracovního stolu, právě zametl papírek po někom, kdo se zapomněl chovat ohleduplně ke svému okolí a kdo pak v klidu odkráčel na úřad, s očekáváním, že ohleduplnost vůči němu bude samozřejmostí.
TAKŽE...strašně ráda bych vstávala do práce s vědomím, že budu jednat s dospělými lidmi, kteří se na mě nepřišli mračit a nepřišli k nám s předsevzetím, jak nám to "natřou".
Určitě bych potom těžká rána snášela s menším utrpením a těšila se na všechny, s úsměvem na rtech, od pondělí, až do pátku.
:-D
Žádné komentáře:
Okomentovat