O mně

Vítám Vás na svém blogu, který jsem se rozhodla založit pro Vás všechny, kteří rádi na tvořivé stránky zabloudíte a zvlášť pro ty, kteří o sobě v oblasti tvoření pochybují.....Nejsem ani malířka, švadlena, či spisovatelka, ani nic podobného a většinu života jsem o sobě tvrdila, že v oblasti kreativity jsem nepoužitelná. Přesto ve mně někde v koutečku " vyklíčilo semínko ", které se dralo na povrch neuvěřitelnou silou a já si přesně pamatuji ten okamžik, kdy to začalo....jednoho dne jsem si řekla, že pro svého ročního syna ušiji bundičku....sedla jsem si ke stroji a ušila ji. A přesně tohle jsem já...něco chci, sednu a zkusím to. Někdy s lepším, někdy s horším výsledkem, ale s velkým odhodláním a nakonec s pocitem dokonalého uspokojení...
Vítám Vás tady jako KARASKA...zlatá rybka plující k těm, které tvoření a třeba i psaní naplňuje štěstím....

pátek 7. prosince 2018

Dobří holubi...

...(pianistky) se vracejí...

Kdo se mnou prožil základku...ví. Od 5 do 15 let jsem hrála na klavír, celých 10 let. Když mě nutili k hodinám cvičení, já zrovna potřebovala lítat venku. 10 let s učitelkou, která mě posílala do obchodu kupovat suchary, aby si udržela štíhlou postavu (dnes anorexie), která mi na prsty malovala prstoklad ( jako vážně! fixou přímo na nehty), a která mi nikdy neumožnila hrát "modernu", i když jsem zoufale toužila něco takového hrát. Říkali, že prý mi to jde, tak se rozhodlo, že budu výbornou klavíristkou. Nestačilo být normální a průměrnou, chtěli výbornou.
Jenže to byste mě museli znát. Co nejde z mé hlavy, stává se pro mě přítěží. Prvních 5 let dobrý. Pak už to drhlo. Měla jsem si zaznamenávat počty odehraných cvičebních hodin a rodiče měli údaj podepsat. První, čemu jsem věnovala několik hodin, byl v závěru skoro dokonalý podpis mamky, což vedlo ke spokojenosti učitelky. Měla jsem podepsaných tolik hodin, že jí to naprosto uchvátilo. Bohužel, můj výkon tomu neodpovídal. Mamka mě do hraní nikdy nenutila, ale táta muzikant se spřáhl s učitelkou, a skrz mě naplňovali své neuskutečnitelné touhy.  Přesto trvalo celých 10 let, než pochopili, že ze mě asi výborná klavíristka nebude.
Mám úplně normální hudební sluch a mou devizí je pouze to, že se noty nezapomínají a když chci něco hrát a mám noty, naučím se to.

Ke všemu si musím vyšlapat svou vlastní cestu.......že by nastal čas???


Takže moji milí známí i neznámí...kdyby se vám někde doma válely nějaké noty, třeba i ta moderna...sem s nimi. Přání z dětství se mají plnit.
Předem díky.

P.S. Jednou jsem přiběhla na hodinu klavíru na poslední chvíli a zjistila, že pod kabátem nemám sukni...jenom punčocháče a halenku. Styděla jsem se a celou vyučovací hodinu jsem seděla u klavíru v kabátě.
Od té doby, kdykoli odcházím z domova, kontroluju se v zrcadle.....dodnes. :D

čtvrtek 6. prosince 2018

A že prý je ještě malá...

...ta moje vnučka. Je jí 7 a chodí do první třídy. Né, že by do ní nechtěla chodit už v 6 letech, ale je přesně na hraně s narozením (září), kdy už si musela na školní docházku rok počkat.
Včera se na dveřích pokojíku objevil vzkaz, který bych čekala přece jenom o pár let později.


Bláhově jsem si myslela, že pro mě zákaz neplatí, když nejsem přímý rodič, ale vysvětlila mi, že ta třetí postavička, jsem já. S maminkou jsme myslely, že to jsou nepovedené vykřičníky vzhůru nohama.
"A proč nemůžeme do pokojíku?" ptám se. "Protože tam máme párky!" popletla to...."Tak já bych si taky dala párky." ....."Babi! My nemáme párky, my máme párty!"...opravuje rychle své tvrzení, ale to už se obě odbouráváme smíchy...
Nakonec jsem byla na párty vpuštěna a mohla si trsnout s mladší ségrou při zpěvu blikajícího medvídka...Jingle Bells jingle bells...

Pytlíky...

...na svačiny pro děti. Má spolusedící v kanceláři měla kulaté narozeniny a já samozřejmě nechala vše na poslední chvíli..to jsem prostě celá já. Večer před narozeninami jsem honem honem přemýšlela, co jsem to pro ní měla vlastně vymyšlené. A protože mě už dlouho přemlouvala, abych jí ušila "něco" v čem by mohly její děti nosit svačinu do školy, napadly mě rolovací pytlíky.
To přece není tak těžké, to mám ušité za chvilku, říkala jsem si a dala se do šití.
Kdo šije ví, že to zase taková chvilka není a když začnete jako já v 10 hodin večer, máte co dělat, aby vám zbylo aspoň pár hodin na spánek před ranním vstáváním do práce. No co...v mládí jsem flámovala, teď holt šiju po nocích. A výsledek?






 Vnitřek je samozřejmě omyvatelný, protože si ještě čerstvě pamatuju, jaké pohromy se mým dětem se svačinami stávaly....abych to upřesnila...hlavně jednomu mýmu dítěti....ono ví...



středa 19. září 2018

Turecký med...

...už tohle samotné slovní spojení evokuje nezměrnou sladkost.....a sladce a opojně jsem se cítila na dovolené v Turecku - letovisku Okulcalar - hotelu Aqua Plaza. Cestovaly jsme s kamarádkou.




Na začátku trochu hořkosti.
Dorazily jsme ve 4 ráno. Delegátka nikde. Domluva na recepci všelijaká. Na angličtinu si tu moc nehrají, velkým překvapením je aktuálnost ruštiny. Je nám nabídnut "sendvič", což znamená velký tác, na kterém se válejí kolečka salámu, nezvykle tmavohnědočervené barvy, pár lupenů salátu a měkké rajče. To to pěkně začíná, říkám si zklamaně. No nic...jdeme se vyspat, zítra uvidíme.

1. den
Snídani jsme zaspaly.
Zamračeno oblačno....SAKRA!


Oběd nám vrací úsměv do tváře. Maso všeho druhu, zelenina grilovaná, nakládaná, syrová, jak je libo, ovoce a sladká tečka s kafíčkem nakonec. Ty talíře jsou nějak malé, ne?
Procházka areálem, mapování okolí a barů. Okolí jsme zkrátily, u barů se pozastavily....Sex on the beach, Margharita, Cosmopolitan, Mochito...ochutnávka od shora dolů....hned se rozjasnilo :-D
Večeře...stejný nášup, talíře jsou stále malé.
Večerní obchůzka okolí - došly jsme k velkému bazaru - zhodnocen jako trh alá holešovická tržnice, mikiny a kšiltovky nás nechávají v klidu...
Návrat do baru, ochutnávka odspodu nahoru.
Je nám fajn.

2.den
Snídaně na vidličku,vajíčka na všechny způsoby, párky, jogurty všeho druhu, sladké nadýchané lívance a teplé máslové croisanty.. božská mana! Džemy a sirupy, kterými jsme si ten božský pokrm polévaly....javorový, fíkový, džemy všech chutí a k tomu plástev medu.
Talíře stále malé.
Plná břicha rostou na objemu, musíme hodně plavat. Naštěstí je moře pěkně dravé a plavat v něm dá zabrat. Píšu naštěstí, protože to je jediný pohyb, kterým můžeme zmírnit následky našeho obžérství. Radši ty kalorie ani nepočítáme...jsme přece na dovolené.
Večerní procházka na druhou stranu od hotelu....chodník je hned vedle dálnice, bez nějakého zeleného pásu a pro mě jsou velikým překvapením přechody přes dálnici. Co na tom, že je potřeba přejít dohromady 4 pruhy, navíc, když stále svítí červená. Nakonec se vrháme do vozovky v momentě, kdy auta zastaví na červenou, i přesto, že zelená pro chodce stále nesvítí. Dělají to všichni, poláci se vrhají jako první, my jdeme v jejich závěsu a vnímáme je jako ochranný štít před námi. Přežili jsme všichni.



zrovna v momentě, kdy jsem zmáčkla spoušť, padla zelená...věřte, byla to vzácná výjimka

3. den
Obžérství trochu pokulhává, talíře se zvětšují, už jsem zahlédla i bílá místa.
Drinky odshora dolů a odzdola nahoru....divím se, že ještě žijeme a jsme schopné rovné chůze. Nevíte, jestli se může alkohol teplem z těla odpařit? Já, která skoro vůbec nesnesu alkohol, jsem stále opojená, přesto fit.
Večer jedeme místní dopravou, tzv. dolmuší, do sousedního Avsallaru. Máme tam spicha s kamarádkou a jejím partnerem, kteří se dovolenkují 20km od nás. Nakupování a trhy. Každá z nás ukořistila jedny šaty, Vláďa mužským okem kontroluje, zda jsme šik.









Dolmuše...jakýsi minibus jedoucí po dálnici, míjící skupinky lidí, na které troubí a pokud někdo mávne, zastaví... kdekoli, i mimo zastávku. Nastoupit můžete předními i zadními dveřmi a jestli budete platit hned nebo až při vystupování, je jedno. Žádná pravidla tu neexistují a nic není problém. Naše "nemluvte za jízdy s řidičem" tady rozhodně neplatí a s řidičem můžete klidně smlouvat o ceně za jízdy. Řidič je jak chobotnice...v jednom okamžiku řídí, telefonuje, kouří a vybírá jízdné, volant si přidržuje lokty. Na nás se ještě otočí když potřebuje proměnit drobné za bankovku, kterou potom odhazuje do proutěného košíku na palubce. Když mu navíc oznámíte jméno vašeho hotelu, ještě vás cestou upozorní, kde máte vystoupit. 
Dolmuše mě prostě baví!



Vrátím se k dálnici...přechod jsem už popsala a zajímavá je i cesta po chodníku. Sem tam jsou podchody, kterými se dostanete na druhou stranu. Trochu nepraktické je ovšem jejich umístění. pokud totiž nechcete přejít na druhou stranu a chcete pokračovat rovně, musíte vstoupit přímo do jízdního pruhu a podchod obejít....no, proti gustu...


V těhle místech trčely z chodníku kabely, omotané ledabyle izolačkou, bohužel jsem nevyfotila

Kdybyste se přece jenom báli a chtěli radši přejít podchodem na druhou stranu, výlez je taky občas nejasný a krkolomný.



Trochu nás při procházení znejistil zvuk, jako by někde protékala voda. Teprve po výlezu zjišťujeme, že to není nic ohrožujícího, ale pouze močící domorodec za stromem u východu...

ZEMĚTŘESENÍ...v noci (dodatečně zjištěno o síle 5,2 Richterovy škály). 
Okolo 4. hodiny ranní mě vzbudil pocit, že vedle mě někdo hopsá na posteli. No, někdo...vedle mě spala kámoška, tak jsem si říkala, co to asi dělá. Ve chvíli, kdy jsem se obrátila, abych to zjistila, zjišťovala totéž o mně. Jak se chovat? Máme opustit budovu? Máme panikařit? Někdy někde jsem zaslechla, že se máme ukrýt třeba pod stolem nebo mezi futrama. Stůl na pokoji nemáme, do futer se obě nevejdeme ...Vyšly jsme tedy na balkon, zjistily, že nikdo nepanikaří a všude je klid, takže jsme si zase lehly a pokračovaly ve spánku. Ráno jsme se dozvěděly, že z druhé strany hotelu někteří ubytovaní vybíhali ven.

4. a 5. den
Vše ve stejném dovolenkovém tempu..jídlo (talíře už jsou prostornější, jídla ubývá), drinky, plavání v moři, válení se na lehátku, čtení knížky, procházky.






Každý den pozorujeme z pláže výletní lodě, jak odplouvají z ostrůvku na obzoru a pomalu se šinou přes celý obzor našeho zorného pole, doprovázeny písní z Titaniku, My Heart Will Go On...je to fakt vtipný. Zatím se všechny vrátily...


6. den
Po vydatné snídani, opět se sladkým zakončením, se vydáváme na avízované velké trhy. Kousek od hotelu, na obrovské betonové ploše vyrostlo několik desítek stánků, které vytvořily jednotný ucelený komplex, chráněný před sluncem. Už bysme měly nakoupit něco i rodinným příslušníkům a vnoučatům. Základem je správné handrkování o ceně. Dobrou zkušenost mám se staršími prodejci..jsou milí, smlouvají a když chci odejít, drží mě za ruku a přikyvují, že můžeme začít znovu jednat o ceně. Dost se nasmějeme, protože vznikají groteskní situace, když se v konverzaci pletou 3 různé jazyky a ani ruce a grimasy nezahálejí. Já to mám ztížené výběrem zboží pro vnučky, které musí dodržovat dietu bez lepku, na což nejsem jazykově připravená. To budu muset doma dopilovat, protože v turečtině, jak jsem zjistila, si fakt nic nepřečtu a nepochopím. Nakonec se nakoupit podařilo, jen jeden dost mladý turek se po mně ohnal mikinou, když se nám nelíbil materiál a nic jsme nekoupily. Holt nevybouřené mládí....už jsem ve věku, kdy to takhle můžu zkritizovat.
Tak šup do plavek a hurá k moři...drinky, jídlo, plavání, četba, leháro...


Po večeři se chystáme na tradiční večerní obchůzku a zapovídáme se s "babčama", jak jsme je pracovně pojmenovaly hned první okamžiky po příjezdu do hotelu. 
Babča 1, 79 let, nadmíru povídavá, věčně usmívající se a nad věcí, schopna válet angličtinu tak, že jsme se my "mladé" styděly. 
Babča 2, věk neprozradila, nicméně v důchodu již je, věčně nespokojená, napůl zamračená, schopna zkritizovat i plující stéblo v moři, jinak stejně povídavá.
Sdělujeme si zážitek těsně před večeří, kdy nám ve stejnou dobu volal manažer hotelu na pokoj a ptal se na náš check-out. Nechápeme, proč se nás ptají, kdy máme opustit poslední den pokoj...kdo jiný by měl tyto informace mít, když ne hotel. A tak si tak debatujeme, když se u nás zastavuje právě manažer hotelu a zve nás do kanceláře. Otevírá láhev šampaňského a lámanou angličtinou vysvětluje, co by od nás potřeboval....zkrátím to...potřebují uvolnit naše 2 pokoje a nás chtějí s babčama přestěhovat do hlavní budovy, do rodinného pokoje se dvěma pokojíčky a společným sociálním zařízením. Moc se do stěhování na poslední noc nehrneme, proto předhazují nabídky...podlehly jsme. Na pokoji máme připravené 2 láhve šampaňského a check-out se nám prodlužuje do 18hod, namísto 12hod. Dobrá. Poslední den nemusíme balit ráno, večer se pohodlně vysprchujeme, zabalíme a rovnou po opuštění pokoje můžeme na večeři, po které nás vyzvedne autobus cestou na letiště. 
A protože se předposlední den zrovna koná animační večer, a náš pokojík má balkon přímo nad jevištěm, jako bychom seděly v lóži v divadle, otvíráme lahev a sledujeme vystoupení. Nasycené a příjemně opojené uléháme ke spánku.

7. den
Náš poslední den... v noci odlétáme..
Nebudu se opakovat, náš program je celý týden jasný, poslední den nevybočujeme....jídlo, drinky...atd...atd
Večer zádrhel...můj kufr váží 17,6 kg, limit je 15kg! To jsou ty nákupy. A moje kamínky...no dobře, kameny. Když mně se líbí zrovna ten největší, ve tvaru rybičky...toho se nevzdám! Z každé dovolené si kameny/kamínky vozím a popisuju datem a místem.





Vylévám šampon, nechávám turkům zubní pastu a lak na vlasy, a nepoletím jenom s kabelkou, ale ještě s taškou přes rameno, plnou hadříků....14,8kg...JUPÍ!
Zabaleno. Odjezd. Na shledanou. Görmek için.

Na letišti zase pípám...šacují mě, prohmatávají všechny mé výběžky a záhyby na těle. Kurňa, taky mi tam mohli postavit nějakého fešáka, aby mi ta prsa prohmátl on...né, že bych byla tak promiskuitní, ale od ženský to snáším tak nějak hůř :-D

Je 0:35h tureckého času...Odlétáme...Na shledanou...Görmek için....Goodbye...до свидания


čtvrtek 21. června 2018

Vnučka...

... 6 let

"Babičko, neboj, nejsi stará i když jsi tady uschlá."..hladíc mi vrásky u očí...

"Babíí, koukej...upad mi slin!"...když plivla z výšky dolů.

"Musíš hezky vonět, aby tě milovali všichni kluci." ...říká, když mě ovívá levandulovou větvičkou...

"Babi, a jsou ty jahody lezepkové?"..."myslíš bezlepkové?"...no, jestli tam nemáš lepek!"....nemám, kde bych ho vzala?"...zlobím jí.

"Babi a proč mě píchla ta včela!"..."protože jsi na ní šlápla."..."Já už nikdy nepůjdu na trávu, budu doma a budu tam navždy!"

"Babi, kolik ti je?"..."padesát dva"...odpovídám..."týýjo, dobrý!"..."vidíš, já ti to říkala, není stará!"...sděluje své kamarádce.



středa 20. června 2018

Bonne journée de Paris...

...dojely jsme!
Miluju tyhle spontánní nápady. Minulý týden na nás vykoukla nabídka zájezdu do Paříže...
"Jedeme?"...ptá se mě kolegyně..."Jedeme!"...odpovídám. A jely jsme.

Cestu busem jsme přetrpěly s grácií. Vyjely jsme jako dámy a také jako dámy musíme dojet...to bylo naše heslo!
I když jsme celou noc nepohodlně poposedávaly a zahmouřily oči opravdu jen na krátké chvilky, nepochybovaly jsme ani na chvilku, že bychom si výlet neužily. Nepohodlí jsme vykompenzovaly porušením veškerých diet a zásad zdravého stravování a hned na první zastávce jsme si zakoupily pořádnou plněnou bagetu plnou tučného dresinku a zmzlinový pohár z mekáče.


A v tomhle duchu jsme pokračovaly celou dobu...ráno čerstvý máslový croissant, v poledne menu o 3 chodech - soupe à l'oignon (cibulačka), boeuf bourguignon (burgunské hovězí) a crêpe au chocolat (palačinka s čokoládou), jindy zase paella de fruits de mer (paella s mořskými plody). To vše jsme prokládaly potřebným množstvím kávy a jiných tekutin...






































Pár postřehů a zážitků:

Při návštěvě Eiffelovky jsme si řekly, že ušetříme a půjdeme do 1. patra po schodech. Údajně to mělo být zadarmo, a protože jsem už na vrcholu věže byla, nechtěla jsem si kapesné zbytečně utrácet. To ovšem nechápal pokladní. Odmítal nás pustit do 1. patra zdarma a naší snahu domluvit se s ním vůbec neocenil. Vyloudily jsme ze sebe požadavek, nejdříve rádoby anglicky, potom rusky a nakonec jsme už mluvily jenom česky. Pokladní nehnul ani brvou a po našem výkonu jenom vzdychl a poklepal na cedulku v pokladně, s cenou do 2. patra. Když už na ní s ledovým klidem poklepal potřetí, podlehly jsme a lístek zakoupily. Po probdělé noci, ve vedru,  jsme vyšlapaly 700 schodů pěšky.
Pravda, tento zážitek mi byl do této doby odpírán, ale mé plíce daly najevo, že už to nikdy nemám dělat...

Při plavbě lodí po Seině, mi kolegyně najednou povídá: " Koukej, co je to tamhle za zlaté kuře?"..."jaký kuře??"..."no támhle nahoře!"... smích..."to je pochodeň. Jak v tomhle můžeš vidět kuře?"..."no, takový to grilovaný s nohama nahoře." Řeč je o pomníku princezny Diany...


Při návštěvě jakékoli památky, vstupu kamkoli, jsme byly prohlíženy ochranou a bezpečnostní kontrolou. Nikdy v životě jsem nebyla tolikrát skenována jako v těchto pár dnech...

Fotily jsme hodně mobilem, protože jsme byly líné vyndavat z batohu foťáky. Slunce a displej spolu moc nespolupracují, takže jsme občas fotily naslepo a měly selfie bez nás samotných... Ovšem povedly se nám naopak fotky, které jsme nečekaly..


Všimněte si kolegyně...vypadá v té dlouhé sukni jako gejša s kloboukem...ovšem, není to klobouk, ale v pozadí stříška prodejního stánku...pouze v pravý čas, pod pravým úhlem načasovaná spoušť, samozřejmě neúmyslně...

Na a za okamžik jsem byla Ludvíkem XIV.


Odpočívaly jsme v parku u Louvru, popíjely kafíčko a přikusovaly čerstvý croissant....a měly při tom diváky?...strážce?...nejspíš připravené útočníky na naší svačinu...


Musela jsem si hlídat kolegyni, protože v určitém okamžiku svého bytí v sobě zapíná jakési turbo a nabývá dojmu, že toho málo stíhá, vidí, koná...Stává se jí to v práci, kdy přerušuje činnost, kterou právě vykonává a začne zběsile uklízet nebo vymýšlí nové postupy, či zlepšováky. Já si potom vedle ní připadám nečinně a vzbuzuje to ve mně výčitky a špatné svědomí, že se ulejvám. 
Tahle její vlastnost se v Paříži projevila také. Ačkoli jsme procházely malebné uličky, musela najednou projít ještě tu další a další a další a další....
Nestačil jí jeden obchůdek se suvenýrama, potřebovala projít všechny...
Makrónky si taky potřebovala prohlédnout ve všech cukrárnách a pekárnách...
Při nákupech v supermarketu se mi ztratila hned za prvním regálem a zatímco ona měla čas si zboží prohlížet, já neustále kontrolovala kde je, aby se mi neztratila.  Pečivo pak byla schopna hledat mezi regály s alkoholem nebo mléčnými výrobky, ale její turbo jí hnalo stále dopředu...
Mě stálo velké úsilí ji neztratit a nezapomenout, co jsme vlastně chtěly koupit...

Navštívily jsme restauraci v typických uličkách, se stoly a židlemi na chodníku. Samozřejmě, že nás obsluha vítala a lákala do každého podniku (a že jich tam bylo!), ale nakonec jsme uspokojily jednoho, který se zeptal odkud jsme a hned reagoval krásným "Ahóój". Restaurace to byla malinká, stylová, kuchyně otevřená a stavba rozhodně něco pamatovala. Své kouzlo rozhodně měla... 
A teď k jejím toaletám...zatočené kamenné schody do suterénu byly okouzlující, následoval sklepní prostor, už méně okouzlující, kde v jedné kóji nějaký přítomný hrabal něco v bednách a já očima pátrala po dveřích okolo, abych našla ty oné. Panáček i panenka byly nalepené vedle sebe, jako by se drželi za ruce, což v překladu znamenalo, že prostor s jedním WC je pro dámy i pány. Dveře byly pootevřené a já vstoupila do místnůstky, kde jsem se sotva otočila a po usazení zjistila, že dveře i nadále pootevřené zůstanou, protože byly širší než futra....asi kvůli odvětrání. Umyvadlo kupodivu zabíralo půlku místnosti, ale když jsem si chtěla pustit vodu, nenašla jsem páčku, ani kohoutek, kterým bych jí pustila. Po sehnutí jsem nejdřív zadkem rozrazila dveře dokořán a teprve potom jsem zahlédla pod umyvadlem dlouhou tyč, omotanou jakousi bužírkou. Zkusila jsem s ní zahýbat a ejhle!...voda tekla! Hned mi došlo, že se k tyči nemá ohýbat, nýbrž si jenom pohybem kolena do strany dávkovat proud vody. Dávkovač na mýdlo taky nechyběl, ale bohužel se mi nepodařilo z něho něco dostat, protože prostor na ruku, která by měla udělat ten charakteristický pohyb pro zmáčknutí a zároveň  vypuštění dávky mýdla do dlaně, to neumožňoval.
Ale v podstatě jsem měla vše co jsem chtěla....vše bylo stylové a těžko zopakovatelné...

Po obědě jsem si řekla, že budu světová a poprosím o zaplacení ve francouzštině...v duchu jsem pilovala payer, s'il vous plaît, což mi v duchu šlo i se správným přízvukem a výslovností a když už jsem se nadechovala, že zaklínadlo vyslovím, kolegyně mávla 50eurovkou na číšníka a zvolala "Zaplatím!".....a bylo po srandě. Příště musím být pohotovější...

Často jsme přejížděly metrem a držely si přitom své batohy, protože jsme byly upozorněné, že se v metrech hodně krade a zlodějíčci jsou opravdu šikovní...Nešlo mi tak ani o peníze, těch jsem moc neměla, ale o doklady...bylo by nepříjemné takovou situaci řešit a nejspíš bych si pobyt prodloužila...


Ubytování v hotelu na periférii Paříže bylo skromné, ale naprosto dostačující i se sociálním zařízením. Vše bylo malé, ale byly jsme tak unavené, že jsme okamžitě padaly do kómatu, sotva jsme ulehly. Výhodou sociálního zařízení bylo, že jste se mohli v jednom momentu sprchovat, přitom vykonávat potřebu a ještě si klidně čistit zuby...bylo tak malé, že jsem se bála, že když se otočím, vypadnu dveřmi...



Snídani jsme si daly skromnou, ale výživnou...bageta, šunka, rajče a pivo...

Byly to moc krásné dny, stihly jsme všechny významné památky, počasí bylo perfektní a my jsme získaly další ze zážitků, na které se nezapomíná...



...čert vem utracené peníze 




neděle 25. března 2018

Recyklace...

...džínové sukně, kterou jsem dostala, abych z ní někdy třeba něco ušila. A tak dostala svou druhou šanci. Volnočasová kabela je prostorná, s krásně proužkovaným vnitřkem, s kapsičkou na zip i nezbytnými kapsami na mobil nebo cokoli jiného. A v neposlední řadě jdou využít i zadní kapsy..