O mně

Vítám Vás na svém blogu, který jsem se rozhodla založit pro Vás všechny, kteří rádi na tvořivé stránky zabloudíte a zvlášť pro ty, kteří o sobě v oblasti tvoření pochybují.....Nejsem ani malířka, švadlena, či spisovatelka, ani nic podobného a většinu života jsem o sobě tvrdila, že v oblasti kreativity jsem nepoužitelná. Přesto ve mně někde v koutečku " vyklíčilo semínko ", které se dralo na povrch neuvěřitelnou silou a já si přesně pamatuji ten okamžik, kdy to začalo....jednoho dne jsem si řekla, že pro svého ročního syna ušiji bundičku....sedla jsem si ke stroji a ušila ji. A přesně tohle jsem já...něco chci, sednu a zkusím to. Někdy s lepším, někdy s horším výsledkem, ale s velkým odhodláním a nakonec s pocitem dokonalého uspokojení...
Vítám Vás tady jako KARASKA...zlatá rybka plující k těm, které tvoření a třeba i psaní naplňuje štěstím....

úterý 5. února 2019

Neber úplatky...

neber úplatky...nebo se z toho zblázníš. Známá hláška z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje.
V mém případě by se dalo napsat: Nedávej úplatky, nedávej....nebo si utrhneš ostudu.
Začalo to už před nějakou dobou, kdy jsem řešila opravu části mého zubního aparátu a nakonec skončila osobně v zubní laboratoři. Předcházel tomu nejdříve nepříjemný telefonický hovor s laborantem a poté, po vysvětlení a neskutečném sebezapření mého já, návštěva přímo u něj v laboratoři. Jela jsem tam připravena na boj, protože jde přece o moje zuby, že jo.
Celou cestu jsem si přehrávala situaci, která by mohla nastat a v hlavě formulovala slovní protiúder. Kdyby tohle nezabralo, měla jsem připravenou i druhou variantu,  hru na city.
K mému překvapení na mě čekal příjemný a ohleduplný chlápek, který se mnou všechno začal v klidu probírat. 
Pravděpodobně, když se mnou řešil reklamaci po telefonu, neměl asi svůj den a vstával levou napřed a to pak ten rozhovor nemohl vyznít líp...jinak si to neumím vysvětlit.
Překvapil mě totiž svým milým chováním, ohleduplností a přístupem. Při odchodu jsem mu moc děkovala a vyřkla větu, kterou já moc říkat neumím: "Máte u mě kafíčko."...culila jsem se jak andílek. Tvářil se neutrálně, takže jsem v domnění, že uznává zdravější životní styl, pokračovala: "Kvalitní čaj?"...zase neutrální pohled ..."Víno?"...zkusila jsem další pokus... "Bílé." odpověděl s roztomilým úsměvem.
Věřte mi, nejsem typ, který umí v pravou chvíli někomu něco podstrčit, ale při další návštěvě jsem se překonala. Z domácích zásob jsem vybrala to správné víno a v dárkovém balení přinesla na místo činu. A když nad tím tak přemýšlím, nebrala bych to jako úplatek, spíše jako poděkování za jeho vstřícný přístup k mému problému. Spokojení jsme byli oba.
Včera jsem absolvovala další návštěvu a při povídání se mě najednou laborant zeptal: " Můžu se zeptat? To víno, co jste mi minule přivezla...já nevím, ale když jsme to doma s přítelkyní otevřeli...to byla nějaká šťáva, ne?"
???
V tu chvíli mě polilo horko...
"Ty vole, bezinková šťáva od ségry!!!"...vyjelo ze mě.

O vánočních svátcích mi synovec přivezl od sestry domácí bezinkový sirup, a protože se mi zrovna nevešel do lednice, postavila jsem ho jen tak na linku. A pak, jak už to chodí, zrovna uklízíte po vaření a najednou držíte v ruce lahev od vína, aniž byste jí nějak zkoumali. A kam jí odklidíte? No přece mezi ostatní vína. A když potřebujete dát víno jako prezent, sáhnete do domácích zásob a ještě vás těší, že jste ušetřili. TRAPAS roku je v tu ránu na světě. Určitě si umíte představit, jaká muka jsem prožívala. Naštěstí jsme se tomu oba zasmáli a já mám další rodinnou historku ve stylu to nevymyslíš.


P.S.  Když jsem to všechno po telefonu tlumočila sestře, smála se, až se za břicho popadala. Pak mi povyprávěla, jak za ní přišel syn a s vážnou tváří jí opatrně oťukával, jestli ví, že její manžel má ve sklepě DOST VELKÉ zásoby vína a jestli si tam náhodou nechodí tajně přihnout. Nevěděla, co si o tom má myslet, a tak šla zjistit víc. Objevila zásobu domácího bezinkového sirupu, který můj švagr sám z vlastní iniciativy vyrobil a úhledně seřadil v lahvích od vína do regálu...pro celou rodinu.

Ponaučení:

Nedávej úplatek, nedávej úplatek
ani na to nemysli!
...sic zažiješ úpadek
ve své vlastní mysli.

Zdroj: cestovani.tiscali.cz





čtvrtek 20. prosince 2018

Zero waste...

...pytlíky...na svačinu do školy, do práce i na výlet.
"Vytunila" jsem střih a konečně si natrénovala správné šití rohů....není to tak snadné, jak se zdá. Podšívka s vrchní látkou je sešitá napevno, aby se zbytečně nevyhrnovala, takže jsem musela schovat vnitřní švy prošitím z lícové strany. Tím pádem jsou všechny švy skryté a nikde neruší design.









A nebojte, svačina se do nich vejde velká.

pátek 7. prosince 2018

Dobří holubi...

...(pianistky) se vracejí...

Kdo se mnou prožil základku...ví. Od 5 do 15 let jsem hrála na klavír, celých 10 let. Když mě nutili k hodinám cvičení, já zrovna potřebovala lítat venku. 10 let s učitelkou, která mě posílala do obchodu kupovat suchary, aby si udržela štíhlou postavu (dnes anorexie), která mi na prsty malovala prstoklad ( jako vážně! fixou přímo na nehty), a která mi nikdy neumožnila hrát "modernu", i když jsem zoufale toužila něco takového hrát. Říkali, že prý mi to jde, tak se rozhodlo, že budu výbornou klavíristkou. Nestačilo být normální a průměrnou, chtěli výbornou.
Jenže to byste mě museli znát. Co nejde z mé hlavy, stává se pro mě přítěží. Prvních 5 let dobrý. Pak už to drhlo. Měla jsem si zaznamenávat počty odehraných cvičebních hodin a rodiče měli údaj podepsat. První, čemu jsem věnovala několik hodin, byl v závěru skoro dokonalý podpis mamky, což vedlo ke spokojenosti učitelky. Měla jsem podepsaných tolik hodin, že jí to naprosto uchvátilo. Bohužel, můj výkon tomu neodpovídal. Mamka mě do hraní nikdy nenutila, ale táta muzikant se spřáhl s učitelkou, a skrz mě naplňovali své neuskutečnitelné touhy.  Přesto trvalo celých 10 let, než pochopili, že ze mě asi výborná klavíristka nebude.
Mám úplně normální hudební sluch a mou devizí je pouze to, že se noty nezapomínají a když chci něco hrát a mám noty, naučím se to.

Ke všemu si musím vyšlapat svou vlastní cestu.......že by nastal čas???


Takže moji milí známí i neznámí...kdyby se vám někde doma válely nějaké noty, třeba i ta moderna...sem s nimi. Přání z dětství se mají plnit.
Předem díky.

P.S. Jednou jsem přiběhla na hodinu klavíru na poslední chvíli a zjistila, že pod kabátem nemám sukni...jenom punčocháče a halenku. Styděla jsem se a celou vyučovací hodinu jsem seděla u klavíru v kabátě.
Od té doby, kdykoli odcházím z domova, kontroluju se v zrcadle.....dodnes. :D

čtvrtek 6. prosince 2018

A že prý je ještě malá...

...ta moje vnučka. Je jí 7 a chodí do první třídy. Né, že by do ní nechtěla chodit už v 6 letech, ale je přesně na hraně s narozením (září), kdy už si musela na školní docházku rok počkat.
Včera se na dveřích pokojíku objevil vzkaz, který bych čekala přece jenom o pár let později.


Bláhově jsem si myslela, že pro mě zákaz neplatí, když nejsem přímý rodič, ale vysvětlila mi, že ta třetí postavička, jsem já. S maminkou jsme myslely, že to jsou nepovedené vykřičníky vzhůru nohama.
"A proč nemůžeme do pokojíku?" ptám se. "Protože tam máme párky!" popletla to...."Tak já bych si taky dala párky." ....."Babi! My nemáme párky, my máme párty!"...opravuje rychle své tvrzení, ale to už se obě odbouráváme smíchy...
Nakonec jsem byla na párty vpuštěna a mohla si trsnout s mladší ségrou při zpěvu blikajícího medvídka...Jingle Bells jingle bells...

Pytlíky...

...na svačiny pro děti. Má spolusedící v kanceláři měla kulaté narozeniny a já samozřejmě nechala vše na poslední chvíli..to jsem prostě celá já. Večer před narozeninami jsem honem honem přemýšlela, co jsem to pro ní měla vlastně vymyšlené. A protože mě už dlouho přemlouvala, abych jí ušila "něco" v čem by mohly její děti nosit svačinu do školy, napadly mě rolovací pytlíky.
To přece není tak těžké, to mám ušité za chvilku, říkala jsem si a dala se do šití.
Kdo šije ví, že to zase taková chvilka není a když začnete jako já v 10 hodin večer, máte co dělat, aby vám zbylo aspoň pár hodin na spánek před ranním vstáváním do práce. No co...v mládí jsem flámovala, teď holt šiju po nocích. A výsledek?






 Vnitřek je samozřejmě omyvatelný, protože si ještě čerstvě pamatuju, jaké pohromy se mým dětem se svačinami stávaly....abych to upřesnila...hlavně jednomu mýmu dítěti....ono ví...



středa 19. září 2018

Turecký med...

...už tohle samotné slovní spojení evokuje nezměrnou sladkost.....a sladce a opojně jsem se cítila na dovolené v Turecku - letovisku Okulcalar - hotelu Aqua Plaza. Cestovaly jsme s kamarádkou.




Na začátku trochu hořkosti.
Dorazily jsme ve 4 ráno. Delegátka nikde. Domluva na recepci všelijaká. Na angličtinu si tu moc nehrají, velkým překvapením je aktuálnost ruštiny. Je nám nabídnut "sendvič", což znamená velký tác, na kterém se válejí kolečka salámu, nezvykle tmavohnědočervené barvy, pár lupenů salátu a měkké rajče. To to pěkně začíná, říkám si zklamaně. No nic...jdeme se vyspat, zítra uvidíme.

1. den
Snídani jsme zaspaly.
Zamračeno oblačno....SAKRA!


Oběd nám vrací úsměv do tváře. Maso všeho druhu, zelenina grilovaná, nakládaná, syrová, jak je libo, ovoce a sladká tečka s kafíčkem nakonec. Ty talíře jsou nějak malé, ne?
Procházka areálem, mapování okolí a barů. Okolí jsme zkrátily, u barů se pozastavily....Sex on the beach, Margharita, Cosmopolitan, Mochito...ochutnávka od shora dolů....hned se rozjasnilo :-D
Večeře...stejný nášup, talíře jsou stále malé.
Večerní obchůzka okolí - došly jsme k velkému bazaru - zhodnocen jako trh alá holešovická tržnice, mikiny a kšiltovky nás nechávají v klidu...
Návrat do baru, ochutnávka odspodu nahoru.
Je nám fajn.

2.den
Snídaně na vidličku,vajíčka na všechny způsoby, párky, jogurty všeho druhu, sladké nadýchané lívance a teplé máslové croisanty.. božská mana! Džemy a sirupy, kterými jsme si ten božský pokrm polévaly....javorový, fíkový, džemy všech chutí a k tomu plástev medu.
Talíře stále malé.
Plná břicha rostou na objemu, musíme hodně plavat. Naštěstí je moře pěkně dravé a plavat v něm dá zabrat. Píšu naštěstí, protože to je jediný pohyb, kterým můžeme zmírnit následky našeho obžérství. Radši ty kalorie ani nepočítáme...jsme přece na dovolené.
Večerní procházka na druhou stranu od hotelu....chodník je hned vedle dálnice, bez nějakého zeleného pásu a pro mě jsou velikým překvapením přechody přes dálnici. Co na tom, že je potřeba přejít dohromady 4 pruhy, navíc, když stále svítí červená. Nakonec se vrháme do vozovky v momentě, kdy auta zastaví na červenou, i přesto, že zelená pro chodce stále nesvítí. Dělají to všichni, poláci se vrhají jako první, my jdeme v jejich závěsu a vnímáme je jako ochranný štít před námi. Přežili jsme všichni.



zrovna v momentě, kdy jsem zmáčkla spoušť, padla zelená...věřte, byla to vzácná výjimka

3. den
Obžérství trochu pokulhává, talíře se zvětšují, už jsem zahlédla i bílá místa.
Drinky odshora dolů a odzdola nahoru....divím se, že ještě žijeme a jsme schopné rovné chůze. Nevíte, jestli se může alkohol teplem z těla odpařit? Já, která skoro vůbec nesnesu alkohol, jsem stále opojená, přesto fit.
Večer jedeme místní dopravou, tzv. dolmuší, do sousedního Avsallaru. Máme tam spicha s kamarádkou a jejím partnerem, kteří se dovolenkují 20km od nás. Nakupování a trhy. Každá z nás ukořistila jedny šaty, Vláďa mužským okem kontroluje, zda jsme šik.









Dolmuše...jakýsi minibus jedoucí po dálnici, míjící skupinky lidí, na které troubí a pokud někdo mávne, zastaví... kdekoli, i mimo zastávku. Nastoupit můžete předními i zadními dveřmi a jestli budete platit hned nebo až při vystupování, je jedno. Žádná pravidla tu neexistují a nic není problém. Naše "nemluvte za jízdy s řidičem" tady rozhodně neplatí a s řidičem můžete klidně smlouvat o ceně za jízdy. Řidič je jak chobotnice...v jednom okamžiku řídí, telefonuje, kouří a vybírá jízdné, volant si přidržuje lokty. Na nás se ještě otočí když potřebuje proměnit drobné za bankovku, kterou potom odhazuje do proutěného košíku na palubce. Když mu navíc oznámíte jméno vašeho hotelu, ještě vás cestou upozorní, kde máte vystoupit. 
Dolmuše mě prostě baví!



Vrátím se k dálnici...přechod jsem už popsala a zajímavá je i cesta po chodníku. Sem tam jsou podchody, kterými se dostanete na druhou stranu. Trochu nepraktické je ovšem jejich umístění. pokud totiž nechcete přejít na druhou stranu a chcete pokračovat rovně, musíte vstoupit přímo do jízdního pruhu a podchod obejít....no, proti gustu...


V těhle místech trčely z chodníku kabely, omotané ledabyle izolačkou, bohužel jsem nevyfotila

Kdybyste se přece jenom báli a chtěli radši přejít podchodem na druhou stranu, výlez je taky občas nejasný a krkolomný.



Trochu nás při procházení znejistil zvuk, jako by někde protékala voda. Teprve po výlezu zjišťujeme, že to není nic ohrožujícího, ale pouze močící domorodec za stromem u východu...

ZEMĚTŘESENÍ...v noci (dodatečně zjištěno o síle 5,2 Richterovy škály). 
Okolo 4. hodiny ranní mě vzbudil pocit, že vedle mě někdo hopsá na posteli. No, někdo...vedle mě spala kámoška, tak jsem si říkala, co to asi dělá. Ve chvíli, kdy jsem se obrátila, abych to zjistila, zjišťovala totéž o mně. Jak se chovat? Máme opustit budovu? Máme panikařit? Někdy někde jsem zaslechla, že se máme ukrýt třeba pod stolem nebo mezi futrama. Stůl na pokoji nemáme, do futer se obě nevejdeme ...Vyšly jsme tedy na balkon, zjistily, že nikdo nepanikaří a všude je klid, takže jsme si zase lehly a pokračovaly ve spánku. Ráno jsme se dozvěděly, že z druhé strany hotelu někteří ubytovaní vybíhali ven.

4. a 5. den
Vše ve stejném dovolenkovém tempu..jídlo (talíře už jsou prostornější, jídla ubývá), drinky, plavání v moři, válení se na lehátku, čtení knížky, procházky.






Každý den pozorujeme z pláže výletní lodě, jak odplouvají z ostrůvku na obzoru a pomalu se šinou přes celý obzor našeho zorného pole, doprovázeny písní z Titaniku, My Heart Will Go On...je to fakt vtipný. Zatím se všechny vrátily...


6. den
Po vydatné snídani, opět se sladkým zakončením, se vydáváme na avízované velké trhy. Kousek od hotelu, na obrovské betonové ploše vyrostlo několik desítek stánků, které vytvořily jednotný ucelený komplex, chráněný před sluncem. Už bysme měly nakoupit něco i rodinným příslušníkům a vnoučatům. Základem je správné handrkování o ceně. Dobrou zkušenost mám se staršími prodejci..jsou milí, smlouvají a když chci odejít, drží mě za ruku a přikyvují, že můžeme začít znovu jednat o ceně. Dost se nasmějeme, protože vznikají groteskní situace, když se v konverzaci pletou 3 různé jazyky a ani ruce a grimasy nezahálejí. Já to mám ztížené výběrem zboží pro vnučky, které musí dodržovat dietu bez lepku, na což nejsem jazykově připravená. To budu muset doma dopilovat, protože v turečtině, jak jsem zjistila, si fakt nic nepřečtu a nepochopím. Nakonec se nakoupit podařilo, jen jeden dost mladý turek se po mně ohnal mikinou, když se nám nelíbil materiál a nic jsme nekoupily. Holt nevybouřené mládí....už jsem ve věku, kdy to takhle můžu zkritizovat.
Tak šup do plavek a hurá k moři...drinky, jídlo, plavání, četba, leháro...


Po večeři se chystáme na tradiční večerní obchůzku a zapovídáme se s "babčama", jak jsme je pracovně pojmenovaly hned první okamžiky po příjezdu do hotelu. 
Babča 1, 79 let, nadmíru povídavá, věčně usmívající se a nad věcí, schopna válet angličtinu tak, že jsme se my "mladé" styděly. 
Babča 2, věk neprozradila, nicméně v důchodu již je, věčně nespokojená, napůl zamračená, schopna zkritizovat i plující stéblo v moři, jinak stejně povídavá.
Sdělujeme si zážitek těsně před večeří, kdy nám ve stejnou dobu volal manažer hotelu na pokoj a ptal se na náš check-out. Nechápeme, proč se nás ptají, kdy máme opustit poslední den pokoj...kdo jiný by měl tyto informace mít, když ne hotel. A tak si tak debatujeme, když se u nás zastavuje právě manažer hotelu a zve nás do kanceláře. Otevírá láhev šampaňského a lámanou angličtinou vysvětluje, co by od nás potřeboval....zkrátím to...potřebují uvolnit naše 2 pokoje a nás chtějí s babčama přestěhovat do hlavní budovy, do rodinného pokoje se dvěma pokojíčky a společným sociálním zařízením. Moc se do stěhování na poslední noc nehrneme, proto předhazují nabídky...podlehly jsme. Na pokoji máme připravené 2 láhve šampaňského a check-out se nám prodlužuje do 18hod, namísto 12hod. Dobrá. Poslední den nemusíme balit ráno, večer se pohodlně vysprchujeme, zabalíme a rovnou po opuštění pokoje můžeme na večeři, po které nás vyzvedne autobus cestou na letiště. 
A protože se předposlední den zrovna koná animační večer, a náš pokojík má balkon přímo nad jevištěm, jako bychom seděly v lóži v divadle, otvíráme lahev a sledujeme vystoupení. Nasycené a příjemně opojené uléháme ke spánku.

7. den
Náš poslední den... v noci odlétáme..
Nebudu se opakovat, náš program je celý týden jasný, poslední den nevybočujeme....jídlo, drinky...atd...atd
Večer zádrhel...můj kufr váží 17,6 kg, limit je 15kg! To jsou ty nákupy. A moje kamínky...no dobře, kameny. Když mně se líbí zrovna ten největší, ve tvaru rybičky...toho se nevzdám! Z každé dovolené si kameny/kamínky vozím a popisuju datem a místem.





Vylévám šampon, nechávám turkům zubní pastu a lak na vlasy, a nepoletím jenom s kabelkou, ale ještě s taškou přes rameno, plnou hadříků....14,8kg...JUPÍ!
Zabaleno. Odjezd. Na shledanou. Görmek için.

Na letišti zase pípám...šacují mě, prohmatávají všechny mé výběžky a záhyby na těle. Kurňa, taky mi tam mohli postavit nějakého fešáka, aby mi ta prsa prohmátl on...né, že bych byla tak promiskuitní, ale od ženský to snáším tak nějak hůř :-D

Je 0:35h tureckého času...Odlétáme...Na shledanou...Görmek için....Goodbye...до свидания


čtvrtek 21. června 2018

Vnučka...

... 6 let

"Babičko, neboj, nejsi stará i když jsi tady uschlá."..hladíc mi vrásky u očí...

"Babíí, koukej...upad mi slin!"...když plivla z výšky dolů.

"Musíš hezky vonět, aby tě milovali všichni kluci." ...říká, když mě ovívá levandulovou větvičkou...

"Babi, a jsou ty jahody lezepkové?"..."myslíš bezlepkové?"...no, jestli tam nemáš lepek!"....nemám, kde bych ho vzala?"...zlobím jí.

"Babi a proč mě píchla ta včela!"..."protože jsi na ní šlápla."..."Já už nikdy nepůjdu na trávu, budu doma a budu tam navždy!"

"Babi, kolik ti je?"..."padesát dva"...odpovídám..."týýjo, dobrý!"..."vidíš, já ti to říkala, není stará!"...sděluje své kamarádce.