Zero waste...

...pytlíky...na svačinu do školy, do práce i na výlet.

"Vytunila" jsem střih a konečně si natrénovala správné šití rohů....není to tak snadné, jak se zdá. Podšívka s vrchní látkou je sešitá napevno, aby se zbytečně nevyhrnovala, takže jsem musela schovat vnitřní švy prošitím z lícové strany. Tím pádem jsou všechny švy skryté a nikde neruší design.

A nebojte, svačina se do nich vejde velká.

Dobří holubi...

...(pianistky) se vracejí...

Kdo se mnou prožil základku...ví. Od 5 do 15 let jsem hrála na klavír, celých 10 let. Když mě nutili k hodinám cvičení, já zrovna potřebovala lítat venku. 10 let s učitelkou, která mě posílala do obchodu kupovat suchary, aby si udržela štíhlou postavu (dnes anorexie), která mi na prsty malovala prstoklad ( jako vážně! fixou přímo na nehty), a která mi nikdy neumožnila hrát "modernu", i když jsem zoufale toužila něco takového hrát. Říkali, že prý mi to jde, tak se rozhodlo, že budu výbornou klavíristkou. Nestačilo být normální a průměrnou, chtěli výbornou.

Jenže to byste mě museli znát. Co nejde z mé hlavy, stává se pro mě přítěží. Prvních 5 let dobrý. Pak už to drhlo. Měla jsem si zaznamenávat počty odehraných cvičebních hodin a rodiče měli údaj podepsat. První, čemu jsem věnovala několik hodin, byl v závěru skoro dokonalý podpis mamky, což vedlo ke spokojenosti učitelky. Měla jsem podepsaných tolik hodin, že jí to naprosto uchvátilo. Bohužel, můj výkon tomu neodpovídal. Mamka mě do hraní nikdy nenutila, ale táta muzikant se spřáhl s učitelkou, a skrz mě naplňovali své neuskutečnitelné touhy.  Přesto trvalo celých 10 let, než pochopili, že ze mě asi výborná klavíristka nebude.

Mám úplně normální hudební sluch a mou devizí je pouze to, že se noty nezapomínají a když chci něco hrát a mám noty, naučím se to.

Ke všemu si musím vyšlapat svou vlastní cestu.......že by nastal čas???

Takže moji milí známí i neznámí...kdyby se vám někde doma válely nějaké noty, třeba i ta moderna...sem s nimi. Přání z dětství se mají plnit.
Předem díky.

P.S. Jednou jsem přiběhla na hodinu klavíru na poslední chvíli a zjistila, že pod kabátem nemám sukni...jenom punčocháče a halenku. Styděla jsem se a celou vyučovací hodinu jsem seděla u klavíru v kabátě.
Od té doby, kdykoli odcházím z domova, kontroluju se v zrcadle.....dodnes. :D

A že prý je ještě malá...

...ta moje vnučka. Je jí 7 a chodí do první třídy. Né, že by do ní nechtěla chodit už v 6 letech, ale je přesně na hraně s narozením (září), kdy už si musela na školní docházku rok počkat.

Včera se na dveřích pokojíku objevil vzkaz, který bych čekala přece jenom o pár let později.

Bláhově jsem si myslela, že pro mě zákaz neplatí, když nejsem přímý rodič, ale vysvětlila mi, že ta třetí postavička, jsem já. S maminkou jsme myslely, že to jsou nepovedené vykřičníky vzhůru nohama.

"A proč nemůžeme do pokojíku?" ptám se. "Protože tam máme párky!" popletla to...."Tak já bych si taky dala párky." ....."Babi! My nemáme párky, my máme párty!"...opravuje rychle své tvrzení, ale to už se obě odbouráváme smíchy...

Nakonec jsem byla na párty vpuštěna a mohla si trsnout s mladší ségrou při zpěvu blikajícího medvídka...Jingle Bells jingle bells...

Pytlíky...

...na svačiny pro děti. Má spolusedící v kanceláři měla kulaté narozeniny a já samozřejmě nechala vše na poslední chvíli..to jsem prostě celá já. Večer před narozeninami jsem honem honem přemýšlela, co jsem to pro ní měla vlastně vymyšlené. A protože mě už dlouho přemlouvala, abych jí ušila "něco" v čem by mohly její děti nosit svačinu do školy, napadly mě rolovací pytlíky.
To přece není tak těžké, to mám ušité za chvilku, říkala jsem si a dala se do šití.
Kdo šije ví, že to zase taková chvilka není a když začnete jako já v 10 hodin večer, máte co dělat, aby vám zbylo aspoň pár hodin na spánek před ranním vstáváním do práce. No co...v mládí jsem flámovala, teď holt šiju po nocích. A výsledek?

 Vnitřek je samozřejmě omyvatelný, protože si ještě čerstvě pamatuju, jaké pohromy se mým dětem se svačinami stávaly....abych to upřesnila...hlavně jednomu mýmu dítěti....ono ví...