A to je přesně ten okamžik, kdy se mi v mozku otevírají, jinak asi zavřená, vrátka myšlenek a větných spojení a já mám co dělat, abych jejich příval zvládla seřadit do smysluplných vět.
Zvláštní je, že se to samé neděje, jakmile mám souvisle mluvit.
Vzpomínám si přesně, kdy jsem poprvé dala přednost písmenkům před slovem. Bylo to ve 2. třídě a mně se nechtělo na hodinu klavíru (nejspíš jsem málo cvičila a nebyla připravená). Chtěla jsem předstírat, že mi je špatně, ale nezvládla bych se takhle vymlouvat a simulovat.
Neumím to, mimochodem, dodnes.
Proto jsem své pocity poprvé v životě napsala na papírek kostrbatými písmenky:
maminko, měřyla sem sy teplotku a málem sem měla teplotku....a stejně odkráčela na zmiňovanou a nechtěnou hodinu klavíru.
Také nechápete smysl mého počínání? Neměla jsem z toho žádnou výhodu, klavír jsem si stejně odbyla...ale naopak...když jsem dorazila zpátky domů, čekalo mě vysvětlování, jak to, že už mi vlastně vůbec nic není a tížilo mě špatné svědomí.... a já to musela nějak ustát.
Ovšem, ten pocit špatného svědomí si pamatuji dodnes.
Vidíte to? Píšu o úvaze a už bych se klidně rozepsala o zážitcích a pocitech z dětství. A to jsem chtěla zachytit jenom právě ten první okamžik, kdy jsem si vybrala písmenka místo slov. Od té doby vím, že všechny své radosti, city, starosti i křivdy, umím nejlépe vyjádřit v psané podobě.
A proč se o tom všem zmiňuji?
Včera měl můj syn napsat úvahu na téma: Co vám škola dala a vzala....pro mě téma na několik stránek!
Představa Romana:
Škola mi dala spoustu vědomostí, ale hlavně kamarády...bohužel mi vzala čas, který bych právě s těmito kamarády strávil u pc.
P.S. Neděste se, nakonec tu větu přece jenom trochu rozvinul. Už je ve věku, kdy si uvědomuje, že by mu to neprošlo. Ale jak ho znám, bude tvrdit, že za to nemůže a svede na mě, že jsem mu nepředala žádné "psací" geny.
:-D
Žádné komentáře:
Okomentovat