Vnučka...

... 6 let

"Babičko, neboj, nejsi stará i když jsi tady uschlá."..hladíc mi vrásky u očí...

"Babíí, koukej...upad mi slin!"...když plivla z výšky dolů.

"Musíš hezky vonět, aby tě milovali všichni kluci." ...říká, když mě ovívá levandulovou větvičkou...

"Babi, a jsou ty jahody lezepkové?"..."myslíš bezlepkové?"...no, jestli tam nemáš lepek!"....nemám, kde bych ho vzala?"...zlobím jí.

"Babi a proč mě píchla ta včela!"..."protože jsi na ní šlápla."..."Já už nikdy nepůjdu na trávu, budu doma a budu tam navždy!"

"Babi, kolik ti je?"..."padesát dva"...odpovídám..."týýjo, dobrý!"..."vidíš, já ti to říkala, není stará!"...sděluje své kamarádce.

Bonne journée de Paris...

...dojely jsme!

Miluju tyhle spontánní nápady. Minulý týden na nás vykoukla nabídka zájezdu do Paříže...
"Jedeme?"...ptá se mě kolegyně..."Jedeme!"...odpovídám. A jely jsme.

Cestu busem jsme přetrpěly s grácií. Vyjely jsme jako dámy a také jako dámy musíme dojet...to bylo naše heslo!

I když jsme celou noc nepohodlně poposedávaly a zahmouřily oči opravdu jen na krátké chvilky, nepochybovaly jsme ani na chvilku, že bychom si výlet neužily. Nepohodlí jsme vykompenzovaly porušením veškerých diet a zásad zdravého stravování a hned na první zastávce jsme si zakoupily pořádnou plněnou bagetu plnou tučného dresinku a zmzlinový pohár z mekáče.

A v tomhle duchu jsme pokračovaly celou dobu...ráno čerstvý máslový croissant, v poledne menu o 3 chodech - soupe à l'oignon (cibulačka), boeuf bourguignon (burgunské hovězí) a crêpe au chocolat (palačinka s čokoládou), jindy zase paella de fruits de mer (paella s mořskými plody). To vše jsme prokládaly potřebným množstvím kávy a jiných tekutin...

Pár postřehů a zážitků:

Při návštěvě Eiffelovky jsme si řekly, že ušetříme a půjdeme do 1. patra po schodech. Údajně to mělo být zadarmo, a protože jsem už na vrcholu věže byla, nechtěla jsem si kapesné zbytečně utrácet. To ovšem nechápal pokladní. Odmítal nás pustit do 1. patra zdarma a naší snahu domluvit se s ním vůbec neocenil. Vyloudily jsme ze sebe požadavek, nejdříve rádoby anglicky, potom rusky a nakonec jsme už mluvily jenom česky. Pokladní nehnul ani brvou a po našem výkonu jenom vzdychl a poklepal na cedulku v pokladně, s cenou do 2. patra. Když už na ní s ledovým klidem poklepal potřetí, podlehly jsme a lístek zakoupily. Po probdělé noci, ve vedru,  jsme vyšlapaly 700 schodů pěšky.
Pravda, tento zážitek mi byl do této doby odpírán, ale mé plíce daly najevo, že už to nikdy nemám dělat...

Při plavbě lodí po Seině, mi kolegyně najednou povídá: " Koukej, co je to tamhle za zlaté kuře?"..."jaký kuře??"..."no támhle nahoře!"... smích..."to je pochodeň. Jak v tomhle můžeš vidět kuře?"..."no, takový to grilovaný s nohama nahoře." Řeč je o pomníku princezny Diany...

Při návštěvě jakékoli památky, vstupu kamkoli, jsme byly prohlíženy ochranou a bezpečnostní kontrolou. Nikdy v životě jsem nebyla tolikrát skenována jako v těchto pár dnech...

Fotily jsme hodně mobilem, protože jsme byly líné vyndavat z batohu foťáky. Slunce a displej spolu moc nespolupracují, takže jsme občas fotily naslepo a měly selfie bez nás samotných... Ovšem povedly se nám naopak fotky, které jsme nečekaly..

Všimněte si kolegyně...vypadá v té dlouhé sukni jako gejša s kloboukem...ovšem, není to klobouk, ale v pozadí stříška prodejního stánku...pouze v pravý čas, pod pravým úhlem načasovaná spoušť, samozřejmě neúmyslně...

Na a za okamžik jsem byla Ludvíkem XIV.

Odpočívaly jsme v parku u Louvru, popíjely kafíčko a přikusovaly čerstvý croissant....a měly při tom diváky?...strážce?...nejspíš připravené útočníky na naší svačinu...

Musela jsem si hlídat kolegyni, protože v určitém okamžiku svého bytí v sobě zapíná jakési turbo a nabývá dojmu, že toho málo stíhá, vidí, koná...Stává se jí to v práci, kdy přerušuje činnost, kterou právě vykonává a začne zběsile uklízet nebo vymýšlí nové postupy, či zlepšováky. Já si potom vedle ní připadám nečinně a vzbuzuje to ve mně výčitky a špatné svědomí, že se ulejvám. 

Tahle její vlastnost se v Paříži projevila také. Ačkoli jsme procházely malebné uličky, musela najednou projít ještě tu další a další a další a další....

Nestačil jí jeden obchůdek se suvenýrama, potřebovala projít všechny...

Makrónky si taky potřebovala prohlédnout ve všech cukrárnách a pekárnách...

Při nákupech v supermarketu se mi ztratila hned za prvním regálem a zatímco ona měla čas si zboží prohlížet, já neustále kontrolovala kde je, aby se mi neztratila.  Pečivo pak byla schopna hledat mezi regály s alkoholem nebo mléčnými výrobky, ale její turbo jí hnalo stále dopředu...

Mě stálo velké úsilí ji neztratit a nezapomenout, co jsme vlastně chtěly koupit...

Navštívily jsme restauraci v typických uličkách, se stoly a židlemi na chodníku. Samozřejmě, že nás obsluha vítala a lákala do každého podniku (a že jich tam bylo!), ale nakonec jsme uspokojily jednoho, který se zeptal odkud jsme a hned reagoval krásným "Ahóój". Restaurace to byla malinká, stylová, kuchyně otevřená a stavba rozhodně něco pamatovala. Své kouzlo rozhodně měla... 

A teď k jejím toaletám...zatočené kamenné schody do suterénu byly okouzlující, následoval sklepní prostor, už méně okouzlující, kde v jedné kóji nějaký přítomný hrabal něco v bednách a já očima pátrala po dveřích okolo, abych našla ty oné. Panáček i panenka byly nalepené vedle sebe, jako by se drželi za ruce, což v překladu znamenalo, že prostor s jedním WC je pro dámy i pány. Dveře byly pootevřené a já vstoupila do místnůstky, kde jsem se sotva otočila a po usazení zjistila, že dveře i nadále pootevřené zůstanou, protože byly širší než futra....asi kvůli odvětrání. Umyvadlo kupodivu zabíralo půlku místnosti, ale když jsem si chtěla pustit vodu, nenašla jsem páčku, ani kohoutek, kterým bych jí pustila. Po sehnutí jsem nejdřív zadkem rozrazila dveře dokořán a teprve potom jsem zahlédla pod umyvadlem dlouhou tyč, omotanou jakousi bužírkou. Zkusila jsem s ní zahýbat a ejhle!...voda tekla! Hned mi došlo, že se k tyči nemá ohýbat, nýbrž si jenom pohybem kolena do strany dávkovat proud vody. Dávkovač na mýdlo taky nechyběl, ale bohužel se mi nepodařilo z něho něco dostat, protože prostor na ruku, která by měla udělat ten charakteristický pohyb pro zmáčknutí a zároveň  vypuštění dávky mýdla do dlaně, to neumožňoval.

Ale v podstatě jsem měla vše co jsem chtěla....vše bylo stylové a těžko zopakovatelné...

Po obědě jsem si řekla, že budu světová a poprosím o zaplacení ve francouzštině...v duchu jsem pilovala payer, s'il vous plaît, což mi v duchu šlo i se správným přízvukem a výslovností a když už jsem se nadechovala, že zaklínadlo vyslovím, kolegyně mávla 50eurovkou na číšníka a zvolala "Zaplatím!".....a bylo po srandě. Příště musím být pohotovější...

Často jsme přejížděly metrem a držely si přitom své batohy, protože jsme byly upozorněné, že se v metrech hodně krade a zlodějíčci jsou opravdu šikovní...Nešlo mi tak ani o peníze, těch jsem moc neměla, ale o doklady...bylo by nepříjemné takovou situaci řešit a nejspíš bych si pobyt prodloužila...

Ubytování v hotelu na periférii Paříže bylo skromné, ale naprosto dostačující i se sociálním zařízením. Vše bylo malé, ale byly jsme tak unavené, že jsme okamžitě padaly do kómatu, sotva jsme ulehly. Výhodou sociálního zařízení bylo, že jste se mohli v jednom momentu sprchovat, přitom vykonávat potřebu a ještě si klidně čistit zuby...bylo tak malé, že jsem se bála, že když se otočím, vypadnu dveřmi...

Snídani jsme si daly skromnou, ale výživnou...bageta, šunka, rajče a pivo...

Byly to moc krásné dny, stihly jsme všechny významné památky, počasí bylo perfektní a my jsme získaly další ze zážitků, na které se nezapomíná...

...čert vem utracené peníze