Univerzitu třetího věku...

...prostřednictvím nás dcer a vnoučat nedobrovolně "studuje" naše maminka/babička. To víte, že ji nenutíme v jejím věku někam docházet, ale hodně s ní debatujeme na téma internet a počítače. 

Už několik let zpátky ji zlobíme tím, že jí  zakoupíme počítač k narozeninám nebo k Vánocům. A to babičku vždycky pěkně rozohní a začne: "Na to já nemám čas!"...podotýkám, že je 25 let v důchodu,  času má habaděj a i když žije sama, opravdu se nenudí a je stále činná a čiperná. Stále má ale o počítačích představu, že jsou dobré jenom na hraní her a ponocování. My je naopak prezentujeme jako zdroj informací (přirovnáváme k časopisům všeho druhu) a rychlé komunikace s celou rodinou, která je pro ni velmi důležitá. Jedna z posledních debat se konala u nás v době vánočních svátků a trvala do pozdních, skoro ranních hodin. A byla opravdu výživná....všichni jsme se zasmáli argumentům naší babičky, které s naprostou grácií předkládala a obhajovala a předkládala a obhajovala...( mimochodem, teď už vím, po kom to zdědil můj nejmladší syn).

A teď se přesuneme na nedávnou oslavu babiččina jubilea, oslavu úctyhodných 80. narozenin. Sešla se nejbližší rodina..2 dcery, 6 vnoučat a 5 pravnoučat s dalšími příslušníky rodin. Hodně se vzpomínalo, děti vyprávěly zážitky ze škol, které i pro nás rodiče byly překvapením a probralo se mnoho dalšího. Babička se odmlčela až ve chvíli, kdy chlapi začali probírat hit současné doby... kryptoměnu - bitcoin. Když konečně toto téma opustili, prohlásila babička do víru naprostého ticha: "Teď vám ale ten bitcoin klesl dost dolů." Přála bych vám slyšet ten výbuch smíchu a úžasu nad informovaností naší babičky, když nám všem "spadla brada". To jsme po mnoha hovorech na toto téma opravdu nečekali. A babička jen skromně podotkla: "No, říkali to v televizi."

Takže...nepodceňujte stáří a nesuďte lidi podle věku. Jak vidíte, nikdy nemůžete vědět na jaké téma se stočí hovor s postarší, noblesní a zcela informovanou dámou, hodnou univerzity třetího věku...

babička s vnoučaty

a tady i s pravnoučaty a ostatní rodinou

P.S. Maminko, mám Tě moc ráda :-)

Aby ruce nepálily...

...ušila jsem kabátek pro misku.
Stává se mi dost často, že si ohřeji polévku nebo jiný pokrm v misce a usadím se na gauči. Ovšem udržet v rukou rozpálenou misku není jen tak. Doteď jsem si jí různě podkládala utěrkou, dekou ve které jsem byla právě zahalená, polštářem apod..Teď už ne. Kabátek je slušivý, univerzální a velice praktický. A případného pocintání se nebojte...jednoduše ho hodíte do pračky a vyperete s běžným prádlem..

A ještě bonus.....pokrm vám tak rychle nevystydne...

Cesta na západ...

...u mě znamená, že jedu směr Karlovy Vary, odkud pocházím a stále se tam vracím za mamkou, ségrou a dnes už i dcerou, která se tam usadila s rodinkou. 

Ne každá cesta je plynulá a rychlá, občas se objeví nějaký zádrhel. Jako když mi upadl výfuk od auta. Nemohl mi upadnout u nás před barákem...stalo se to napůl cesty, při zpáteční cestě...zpět do Varů daleko, domů daleko. Kdo jste tam tehdy jel okolo, mohli jste zahlédnout odstavené auto, zpod kterého čouhaly mé nebo synovo nohy. Pak už spíš synovo, jelikož jsem usoudila, že se pod heverem zvednuté auto přece jenom vejde líp než já.. Výfuk nám neupadl vzadu, což se stává nejčastěji, ale padl k zemi ve střední části. Zachovala jsem se duchapřítomně a okamžitě zastavila. 

Pravda, chvilku jsem čekala, jestli u nás nezastaví nějaký gentleman a nevysloví "Nepotřebujete pomoc, mladá paní?" (ve filmech to tak vždycky je)...NIC, nikde nikdo, jen svištění projíždějících aut. Bylo mi jasné, že výfuk musíme dostat zpět ze silnice k podlaze auta...no jo, ale čím ho upevnit nebo uvázat? Našla jsem klubíčko vlny, které mi přišlo moc tenké, vzhledem k tomu, že výfuk byl rozpálený. Takže co teď? Pohledem jsem sjela k botám mého syna. Měl botasky s tkaničkami, zatímco já samozřejmě pouze lodičky. Vytáhla jsem mu tkaničky a navigovala , kde a jak má výfuk uvázat.

Co vám budu povídat...domů jsme dojeli v pořádku, jen tak trochu "vytunění"...aspoň podle zvuku. 

Od té doby vozím v autě stahovací pásky...

P.S. Jedním z projíždějících aut, která nás míjela a řidiči přehlíželi, cestovala i má kolegyně. Prý jen pronesla k manželovi: "jéé...to vypadalo jako auto Mirky"...to jsme ovšem zjistily až když nám v práci vyprávěla zážitek z cesty, který vyhodnotila tak, že u stojícího auta se někdo válel po zemi a to auto vypadalo jako moje. 

Asi po týdnu ježdění bez výfuku mě cestou z práce zastavili policajti: "Paní, nějak Vám to auto prdí. Kde máte výfuk?" prohlásil jeden, zatímco ten druhý listoval prsty blokovými pokutami. Zůstala jsem naprosto v klidu a odpověděla: "V kufru" a mávla rukou za sebe, kde jsem opravdu vezla právě zakoupený výfuk. Byli tak překvapeni mou rychlou odpovědí, že mávli rukou také a zaveleli "Tak jeďte a dejte si to do pořádku."

Minulý víkend jsem opět cestovala do Varů....nejdříve mi praskla žárovka předního světla, hned potom mi došla kapalina v ostřikovači a nakonec jsem si při parkování strhla poklici z kola.

Případné rejpaly upozorňuji, že parkovat umím...někdy i na milimetry, akorát jsem tentokrát nepočítala s kusem vyvráceného obrubníku. 

:-D

Už to může ven...

...katastrofa? komedie? neštěstí? smůla?...vlastně ani nevím, jaké synonymum použít pro zážitek, který jsem si prožila ještě nedávno před vánoci. Předtím byl k pláči, dnes už pro zasmání. A myslím, že se s hrdostí může ucházet o titul "rodinná historka".

Odjížděla jsem k rodině na západ Čech, měla vše sbaleno a chystala jsem se vše nanosit do auta. Jako poslední mi zbývalo sundat přepravku do auta pro mou psí slečnu. Ukládám ji na horní patro regálu v kumbále, kde máme i spoustu nářadí a věcí, které by neměly přemrznout v garáži.

Vkročila jsem jednou nohou mezi průmyslový vysavač a právě se dobíjející  baterii do auta a druhou nohou jsem vlála ve vzduchu, abych se mohla pořádně natáhnout, přitom nohou vyvažovat a přepravku sundat. A pak se to stalo...

...něco upadlo a jako domino začalo padat vše, co bylo v cestě. Já jenom přivřela oči a čekala, co dopadne na zem a rozbije se. 

A bingo!! Byla to ta největší piksla, xxl balení montážní pěny! Dopadem na zem praskla a veškerý natlakovaný obsah začal stříkat kolem dokola, jako když aktivujete hasicí přístroj. Já stála jako opařená, pořád na té jedné noze, zády k tomu všemu a nemohla jsem nic dělat. To, že je to montážní pěna jsem pochopila, až když jsem v koutku oka uviděla, jak bochánky žlutavé hmoty po dopadu na zem rostou a nabývají na objemu. A nejen na zemi...cítila jsem je na zádech, nohách a mé zadnici. Ta doba, než se celý obsah vypustil z piksly ven, byla nekonečná. Nevěděla jsem co dělat a jenom strnule stála a bála se pohnout. Zkoušela jsem někoho zavolat, ale bez odezvy. Musela jsem si tedy pomoct sama. Nejprv jsem ze sebe začala sundavat, podotýkám, mé nejoblíbenější šaty, které už na mně začaly tuhnout. A jak jsem je přetahovala přes hlavu, zároveň jako bych si dobrovolně depilovala zadnici a celá záda. Teprve pak, ve spodním prádle, jsem vyběhla k mladým nahoru, zvěstovat jim tu pohromu. Snacha na mě civěla s vykulenýma očima a ze mě vypadlo jenom: "nekoukej, nemůžu se obléct, celá lepím!" Pak už všichni běželi dolů, zkouknout to nadělení. Zaslechla jsem jenom: "týýý vole!...hustýýý!" a pak: "jééé, škoda, že tady nemáme kameru, to by bylo video, s tím bysme někde prorazili". HAHAHA! Pak už se všichni jenom smáli.

Pro mě ale nebyl konec, nejen, že jsem musela odjezd odložit, ale také mě čekal 3hodinový úklid toho všeho. Co kapka pěny, to ruční seškrábnutí ze dveří, stěn, kabelů, nářadí, mrazáku, nabíječky, baterie, šroubováků, podlahy. Nakonec jsem vykonala očistu i sebe...

....nebudu vás napínat. Montážní pěnu jsem ze sebe škrábala ještě 3 dny, z vlasů jsem ji stahovala mezi prsty, jako bych vytahovala hnidy od vší ( použila jsem i stejný hřebínek, zvaný všivák) a pár pramenů vlasů jsem byla nucena i odstřihnout. Je to materiál zprvu hodně lepivý, poté neodstranitelný a pevný. A šaty? Marná snaha. Ty jsem nesla nejhůře...paradoxně jsem se nějak upnula právě na ně a nebyla jsem schopna smířit se s myšlenkou, že jsou nepoužitelné a na vyhození. Možná proto, že jsem je měla sotva 3x na sobě, možná proto, že jsem zrovna změnila střih šatů, než jsem doteď nosila, možná proto, že mi je pochválilo víc lidí..Dělala jsem možné i nemožné, máčela, sušila, mrazila, seškrabovala až do pozdních nočních hodin  a snažila se je zachránit. Marně.

 Mám je doma ve skříni a čekám, kdy budu schopna učinit další krok a vyhodit je...

Nejspíš je ale zrecykluju a použiju nepoškozené části na něco pro sebe... to by bylo, abych nezúročila um něco ušít, ne?

 :-D

To čisté místo mezi autobaterií a vysavačem jsem ochránila svým tělem, tam přesně jsem stála :-D