O mně

Vítám Vás na svém blogu, který jsem se rozhodla založit pro Vás všechny, kteří rádi na tvořivé stránky zabloudíte a zvlášť pro ty, kteří o sobě v oblasti tvoření pochybují.....Nejsem ani malířka, švadlena, či spisovatelka, ani nic podobného a většinu života jsem o sobě tvrdila, že v oblasti kreativity jsem nepoužitelná. Přesto ve mně někde v koutečku " vyklíčilo semínko ", které se dralo na povrch neuvěřitelnou silou a já si přesně pamatuji ten okamžik, kdy to začalo....jednoho dne jsem si řekla, že pro svého ročního syna ušiji bundičku....sedla jsem si ke stroji a ušila ji. A přesně tohle jsem já...něco chci, sednu a zkusím to. Někdy s lepším, někdy s horším výsledkem, ale s velkým odhodláním a nakonec s pocitem dokonalého uspokojení...
Vítám Vás tady jako KARASKA...zlatá rybka plující k těm, které tvoření a třeba i psaní naplňuje štěstím....

pondělí 30. listopadu 2015

Měla jsem se více učit...

a mohla jsem být ZUBAŘKOU...
Poslední dobou jsem byla svědkem několika debat o zubařích a samozřejmě, že ani já nejsem ušetřena preventivních prohlídek a ošetření.
Vlastně ani nevím, v jakém duchu tento článek napsat...mám se rozčilovat?... nebo s mlčením přijímat současnou situaci?

Dost často se setkávám s tím, že si lidé různého věku a různého povolání zřizují půjčky, které splácí třeba i 10 let, na opravu chrupu...a to nejen z hlediska estetického. Nedávno jsem byla svědkem rozhovoru: "Ty se máš, klapačky, už tě tolik nestojí"...."Já mám hubu skoro prázdnou a když chci něco rozkousat, musím zkřivit sanici, aby mi vyšel zub na zub...bohužel nemám peněz nazbyt a když všechno poplatím, moc mi nezůstane"...realita, o které neradi mluvíme.

Místo toho přemýšlíme, kde a co utáhnout, abychom mohli návštěvu a následné "zkrášlení" zubů uskutečnit.
Ano, je to důležité a třetí zuby už nám opravdu nenarostou, ale to, co se děje ve stomatologii, mě občas dohání k šílenství!
Chcete zub?...ZAPLAŤTE!
Nechcete trpět?...ZAPLAŤTE!
Praskl vám zub?...ZAPLAŤTE!
Vypadla vám plomba?...nesmíte moc kousat a ZAPLAŤTE znova!
Nechcete mít kazy?...navštivte hygienistku...a ZAPLAŤTE!
Máte křivé zuby, potřebujete rovnátka?...ZAPLAŤTE!

Nakonec vás stomatolog s úsměvem objedná na další a další týden a vy musíte trapně vysvětlovat, že tenhle měsíc už to opravdu finančně nedáte. Sice musíte čelit povýšenému a nevěřícnému pohledu ze strany lékaře, zatímco má prsty vnořené do vaší pusy, ale co naděláte. Veškeré sebevědomí už jste stejně ztratili, tak překonáte i tohle.
Poníženě si vyslechnete radu: "Zuby máte jenom jedny, do nich přece musíte investovat".

Neplatíme si náhodou zdravotní pojištění?
Když si zlomím nohu, pojišťovna mi léčbu hradí. Když si zlomím zub, tak to nejde?
Ať počítám, jak počítám, nemůžu to skloubit s rozpočtem, který je měsíc, co měsíc stejně hubený. 
Bohužel musím investovat do více stejně důležitých věcí, které jsou potřeba...bydlení, energie, jídlo,  doprava, domácnost, ošacení, škola...
Prý je zubařů málo a není snadné nějakého najít... že by si na sebe nevydělali?
Jakým způsobem si tvoří ceny ? 
Proč to u jednoho jde v rozumné výši a u druhého ne? 
Je to o šikovnosti nebo o drzosti? 

Chtěla bych být zubařkou...měla bych na dveřích ceduli:

NEVSTUPOVAT BEZ PLACENÍ!
a nebo
VSTUPTE A PLAŤTE!


P.S. 
Jen to strkání rukou do cizích pus mě ještě odrazuje. 
Na druhou stranu...jsou obory, kde se musí ruce strkat do úplně jiných otvorů.
Člověk asi přivykne všemu....co bych pro prachy neudělala.
:-D

úterý 24. listopadu 2015

Jako po výbuchu...

to u nás bylo celý týden...
Sešly se mi všechny 3 vnučky dohromady.
Bylo to náročné, hlučné, ale také milé a o smích nebyla nouze!

Zajímavých slovíček nespočítaně:
bufuka (beruška), angulo nebeč (Andulko nebreč), babiko, já jsem čišel (babičko, já jsem přišla), kakol (traktor), babi, máš mě lád? (babičko, máš mě ráda?), Očó! Čomko! ( jedna i druhá volaly Romčo!)...

Nejčastěji používaná slova:
hami, čůat ( čůrat), bobek - honém!, to je moje! (jakoukoli hračku měla jedna, chtěla  i druhá), neci pát (nechci spát), cáky cáky (jít do vany), ci kokoládu a fůfu (chci čokoládu a sůšu), ci poádku (chci pohádku)...a na pouštěné ukázky odpovídaly tu ne, tu ne, tu ne, tu ne....v hlavě se mi okamžitě drala na povrch odpověď tak si trhněte holky...samozřejmě nevyslovená...

Několikrát jsem byla poblita natráveným mlékem, v noci jsem vstávala na krmení, často jsem někoho převlékala, přebalovala a chovala na klíně, malovala pastelkami, četla knížky...
Zvuky z chůvičky jsem z počátku vnímala jako neidentifikovaný a nerozluštitelný zvuk, zatímco dcera už dávno reagovala, neustále jsem ochranitelsky chytala nějaké dítě před spadnutím z gauče, kontrolovala při spaní, jestli dýchají, zjišťovala, kde se právě každé dítko nachází a aktuální hrozivé zprávy ze světa se mi tak nějak ztrácely v šumu všeho toho dění.

A za všechno mohou mí nevinní "ANDÍLCI".




Nechápu, jak jsem mohla přežít své 3 děti. 
Pravděpodobně jsem měla automaticky nastavený ochranný a úsporný režim organizmu.
:-D

sobota 7. listopadu 2015

Úvaha...

je slohový útvar, který jsem měla jako studentka nejradši. Dával mi možnost se rozepsat a jediná potíž pro mě byla, abych se nerozepsala moc. Úvaha je sice také dána určitou osnovou, ale ne tak striktně, jako jiné slohové útvary a můžete si v ní dovolit vyjadřovat vlastní (subjektivní) názor na věc, používat řečnické otázky a dělat závěry dle vlastního názoru a pocitu.

A to je přesně ten okamžik, kdy se mi v mozku otevírají, jinak asi zavřená, vrátka myšlenek a větných spojení a já mám co dělat, abych jejich příval zvládla seřadit do smysluplných vět.

Zvláštní je, že se to samé neděje, jakmile mám souvisle mluvit.

Vzpomínám si přesně, kdy jsem poprvé dala přednost písmenkům před slovem. Bylo to ve 2. třídě a mně se nechtělo na hodinu klavíru (nejspíš jsem málo cvičila a nebyla připravená). Chtěla jsem předstírat, že mi je špatně, ale nezvládla bych se takhle vymlouvat a simulovat.

Neumím to, mimochodem, dodnes.

Proto jsem své pocity poprvé v životě napsala na papírek kostrbatými písmenky:
maminko, měřyla sem sy teplotku a málem sem měla teplotku....a stejně odkráčela na zmiňovanou a nechtěnou hodinu klavíru.
Také nechápete smysl mého počínání? Neměla jsem z toho žádnou výhodu, klavír jsem si stejně odbyla...ale naopak...když jsem dorazila zpátky domů, čekalo mě vysvětlování, jak to, že už mi vlastně vůbec nic není a tížilo mě špatné svědomí.... a já to musela nějak ustát.

Ovšem, ten pocit špatného svědomí si pamatuji dodnes.

Vidíte to? Píšu o úvaze a už bych se klidně rozepsala o zážitcích a pocitech z dětství. A to jsem chtěla zachytit jenom právě ten první okamžik, kdy jsem si vybrala písmenka místo slov. Od té doby vím, že všechny své radosti, city, starosti i křivdy, umím nejlépe vyjádřit v psané podobě.
A proč se o tom všem zmiňuji?
Včera měl můj syn napsat úvahu na téma: Co vám škola dala a vzala....pro mě téma na několik stránek!

Představa Romana: 
Škola mi dala spoustu vědomostí, ale hlavně kamarády...bohužel mi vzala čas, který bych právě s těmito kamarády strávil u pc.

P.S. Neděste se, nakonec tu větu přece jenom trochu rozvinul. Už je ve věku, kdy si uvědomuje, že by mu to neprošlo. Ale jak ho znám, bude tvrdit, že za to nemůže a svede na mě, že jsem mu nepředala žádné "psací" geny.
:-D



čtvrtek 5. listopadu 2015

Role babičky...

je dána časem....bohužel ho není tolik, když ještě pracuji a potřebuji udělat i spoustu dalších věcí. Ale i chvilky se cení, ne?
A protože já sama pořád něco tvořím, ale třeba k šicímu stroji ještě Káju pustit nemůžu, vynahrazujeme si to spolu občas jiným tvořením.

Dostala jsem od kolegyňky magnetickou tabulku po dětech, asi už ani ne úplnou, ale i tak nám posloužila. Víc kostiček už jsme neměly.
Vzpomínám si, že jsem takovou taky kdysi měla.

Vysvětlivky: kytičky (pod stromečkem),  míč (mezi panáčkama dole), zmrzlinka (vpravo dole), 
sluníčko (vpravo nahoře), měsíc (nad stromečkem)

Druhý obrázek je sice rozmazaný, ale Karolínku zrovna napadlo hýbat mi s tabulkou při focení a opravdu jí to bavilo. Smála se tak upřímně, že jsem se odbourala smíchem i já.


Radši jsem ani fotku nezvětšila.
:-D


Rámečková velká...

a když píšu velká, tak to tak opravdu myslím. Rozměry: 38x25x10. 




středa 4. listopadu 2015

Přání...

bylo vysloveno už někdy na jaře: "Ušila bys mi kabelku?", napsala mi bývalá kolegyňka. Proč ne, řekla jsem si.
Následovalo domlouvání o představě a výběru látky. Jenže dnes je tolik látek, že se těžko vybírá právě "ta jedna".
Až jsem jí uviděla!...poslední zbytek, akorát tak na kabelku.






Vznikla kabelka, do které se všechno vejde. Nejen díky kapsičkám a přihrádkám, ale také díky velikosti. 
Taky potřebujete do kabelky občas vecpat i menší nákup nebo třeba svačinu a oběd do práce? Já osobně do nich nacpu všechno. Hrozně nerada totiž nosím spolu s kabelkou ještě nějakou další tašku.
Takže Zuzko, ať pobereš vše, co potřebuješ.
:-)

Peněženky...

jsem chtěla zkusit už dlouho. Myslím, že na první pokus to nedopadlo nejhůř..






Teď mě ovšem čeká další krok...potřebuji střih upravit  a vymyslet tak, aby byla peněženka víc využitelná a praktická. Přece jenom už většina z nás používá při nákupech platebních karty. A to nemluvím o různých slevových a věrnostních kartách. 
Budu na to myslet a zakomponuji příslušné přihrádky.
:-)