O mně

Vítám Vás na svém blogu, který jsem se rozhodla založit pro Vás všechny, kteří rádi na tvořivé stránky zabloudíte a zvlášť pro ty, kteří o sobě v oblasti tvoření pochybují.....Nejsem ani malířka, švadlena, či spisovatelka, ani nic podobného a většinu života jsem o sobě tvrdila, že v oblasti kreativity jsem nepoužitelná. Přesto ve mně někde v koutečku " vyklíčilo semínko ", které se dralo na povrch neuvěřitelnou silou a já si přesně pamatuji ten okamžik, kdy to začalo....jednoho dne jsem si řekla, že pro svého ročního syna ušiji bundičku....sedla jsem si ke stroji a ušila ji. A přesně tohle jsem já...něco chci, sednu a zkusím to. Někdy s lepším, někdy s horším výsledkem, ale s velkým odhodláním a nakonec s pocitem dokonalého uspokojení...
Vítám Vás tady jako KARASKA...zlatá rybka plující k těm, které tvoření a třeba i psaní naplňuje štěstím....

středa 23. září 2015

Na klokany...

...se přeměňují mladé maminky, protože zjišťují, že volnost obou rukou, je k nezaplacení. Zvlášť když už mají jednoho "sviště", který je tak trochu neposedný a k tomu navrch mimčo.
Jako moje dcera.
Jednoho dne mi poslala obrázek a pravila: "mami, to bys mi mohla ušít".
Tak jsem začala hledat a porovnávat. Hned v začátcích mě překvapila cena, protože jsem si říkala, proč za to chtějí tolik, když je to vlastně kousek látky a výplně. A bylo mi jasné, že i z tohoto důvodu mi dcera napsala.
Nakonec mi pomohla i kolegyně, která doma vyštrachala model po dětech a já jen tak "podle voka" obkreslila tvar a velikost.
Říkala jsem si, že je to vlastně jednoduché...a taky asi bylo, ale překvapilo mě, jaké množství látky se spotřebuje! A za všechno můžou dlouhatánské popruhy na ovázání.
Teď už nic nenamítám ani proti ceně...
 ilustrační foto
zdroj: www.google.cz


a zde je můj výtvor



Navrchu je příjemná bavlna (původně cejcha), vespod měkoučký a hřejivý flanel.
Kolem pasu je rychlé a praktické zapínání na suchý zip.
Hlavičku podpírá velký límec, který v přeložené poloze slouží jako podpěra, v nepřízni počasí jako stahovací kapuce.

Takže HURÁ NA KLOKANY!

čtvrtek 17. září 2015

Mise jménem masna...

...pokračuje.
V tuto chvíli se považuji za průkopnici vstřícného chování k nakupujícím. No...možná ne až tak vstřícného, ale řekla bych spíš vyhovujícího.

Moje první kroky, během pauzy, mířily do masny. Jak víte, měla jsem ze včerejška nevyřízené účty.
Nejdříve jsem obhlídla situaci a okem vybírala mezi kusy nabízeného masa.
Vida! Pěkná libová krkovice se na mě smála hned v přední linii. Dle mého zkušeného oka, řekla bych, dvoukilová.
Za ní se k sobě tulily 3 kusy další, kupodivu asi kilovky.
To je překvapení!
Že by se dnes prodávaly i menší kusy, když to včera nešlo??
Neřekla jsem si o ten menší kousek, i když taky nebyl k zahození, ale nedalo mi to...požádala jsem rovnou o rozkrojení vyhlídnutého dvoukilového kusu. Nějak jsem byla připravena vybojovat si právo výběru.
Je ale také pravda, že nerada vyvolávám konflikty a scény, jelikož už z praxe vím, že k ničemu stejně nevedou a nejsem ten typ.
Tentokrát jsem ale byla připravena na cokoli. Křivda ze včerejška ze mě ještě nevyprchala.

Má "známá" prodavačka nehnula ani brvou, naklonila se pro mnou označený kus a hodila ho na špalek....
Ukrojila polovinu, jednu vrátila do regálu, druhou na váhu. A protože jsem se nemohla zbavit podezření, že mi na váhu podstrčila tu prorostlejší část, naklonila jsem se a zkoukla to.
A nevěřili byste...na váze ležel ten správný kus.



Tak jo, jsem spokojená.
Mám libovou krkovici! HURÁ!
Zaplatila jsem a spokojeně odcházela.
Návštěva může přijet.
Mise skončena.
:-)

středa 16. září 2015

Je nová doba!

...zní hláška ze známého filmu.
Já byla dnes svědkem  "staré doby".
V pauze na oběd jsem jako obvykle zašla i nakoupit. Tentokrát do masny. Zásoby doma poněkud ubyly a navíc čekám příští týden návštěvu. Tak aby bylo z čeho brát, bez ztráty času kvůli nakupování.

Vyhlédla jsem si pěknou krkovici, aniž by mi jí někdo přede mnou vyfoukl a trochu vážně vypadající prodavačce jí ukázala. Zároveň jsem poprosila (opravdu slušně), zda by mi mohla z toho velkého kusu uříznout půlku, cca 1kg...
"No, to né", řekla a celý kus hodila na váhu..."kilo osmdesát" a čekala, co já na to. Odpověděla jsem, že mi úplně stačí těch "osmdesát", tak jestli mi to rozpůlí...NE!...prý by jí ten zbytek nikdo nekoupil.
COŽE??...nikdo by si nekoupil kilo masa?...pomyslela jsem si a myslela při tom  na všechny, kteří jistě nekupují maso vždycky po dvou kilech.
Když jsme tam tak stály, začala házet na váhu všechny skoro stejně velké kusy a znovu mi odříkávala jejich váhu "kilo osmdesát, kilo devadesát...a nechcete tenhle kus?"..." Ne nechci, nelíbí se mi a stejně je taky moc veliký... líbí se mi ten, co jsem ukazovala jako první", bezradně jsem odpověděla. Prodavačka se otočila na kolegyni, která jí přikyvovala a začaly na mě mluvit obě, s tím, že se mi snažily vnutit úplně jiný kus masa. Rovnou jsem se zeptala: " To si jako nemůžu koupit maso, které se mi líbí?...přece mi nebudete diktovat jaký kus si mám vybrat a kolik si ho mám vzít!."
Byly opravdu vytrvalé.
Druhá pokynula té první..."uřízni paní z toho celého kusu vzadu", načež ta první odešla a na rameni přinesla nejmíň 10kilový kus vcelku, otočila se z jedné strany, pak z druhé, nabízejíc mi přitom z obou stran špičky, kde libové maso nebylo ani vidět.
I já jsem stejně vytrvale kroutila hlavou...

Vím o co šlo... kdyby mi odřízly ten lepší kus, zbyl by jim tam ten horší, hůř prodejný.
 Chápu.
Jejich strategie porcování masa je asi výdělečná...bohužel tentokrát na úkor mě...a to se mi nelíbilo...

Co Vám budu povídat...nekoupila jsem NIC!
Končila mi pauza.
Škoda, že jsem neměla víc času..
ZÍTRA TAM JDU ZNOVA!
:-D

neděle 6. září 2015

Pánové...

...nenosí kabelky...ale něco na doklady by se jistě sešlo.
Doba "ledvinek" pominula  a já jsem se snažila vytvořit něco odlišného než "made in china".
Napomohla mi k tomu samozřejmě látka....úžasný materiál a pevnost...a ta barva! ( bohužel na fotkách vyšla obyčejná šedá, ve skutečnosti je to něco jako tato hnědošedá)







Budoucí majitel požadoval, kromě popruhu přes rameno také menší ucho, aby bylo možno tašku uchopit do rukou a nevláčet jí při tom, díky dlouhému popruhu, po zemi. Držela jsem se toho, ale zjistila jsem, že u rozepínání ucho spíš překáželo....a to nemluvím o tom, když je potřeba do tašky něco většího dát. Nakonec jsem vymyslela kompromis....ucho, které se dá v případě nutnosti odepnout, a které "padne" ke straně, když je potřeba dostat se k zipu a dovnitř tašky.


A samozřejmě nechybí kapsy uvnitř...na mobil, kapesníky, propisku nebo třeba na klíče...jak je libo.



Tak co pánové...šlo by to?
;-)